Masarykova univerzita
Filozofická fakulta

Ústav evropské etnologie

Studijní obor: etnologie

 

 

Zuzana Mičková

Včelařství na Novojičínsku

Magisterská diplomová práce

 

 

 

Vedoucí práce: PhDr. Daniel Drápala, Ph.D.

2009

 

 

 

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů

a literatury.

Zuzana Mičková

Touto cestou bych chtěla poděkovat za odborné vedení PhDr. Danielu Drápalovi, Ph.D.

Za velmi vstřícné přijetí a poskytnutí potřebných materiálů a informací děkuji včelařům a jejich rodinám z obcí Mořkov, Životice u Nového Jičína, Veřovice, Hodslavice, Straník
a Hostašovice. Celé své rodině děkuji za podporu nejen při psaní diplomové práce,
ale i v průběhu celého studia.

Práci věnuji Základní organizaci Českého svazu včelařů Mořkov – Životice u Nového Jičína k 90. výročí založení včelařského spolku.

 

 

OBSAH

 

ÚVOD........................................................................................................................................ - 6 -

1. ZHODNOCENÍ LITERATURY A PRAMENŮ, METODY A TECHNIKY VÝZKUMU - 8 -

2. VČELAŘSTVÍ..................................................................................................................... - 12 -

2. 1. Význam včelařství ve vývoji společnosti.......................................................................... - 12 -

2. 2. Vývoj spolkové činnosti v českých zemích....................................................................... - 15 -

3. CHARAKTERISTIKA ZKOUMANÝCH OBCÍ.............................................................. - 18 -

3. 1. Mořkov.............................................................................................................................. - 18 -

3. 2. Životice u Nového Jičína.................................................................................................. - 20 -

3. 3. Veřovice............................................................................................................................ - 21 -

3. 4. Hodslavice........................................................................................................................ - 22 -

3. 5. Hostašovice....................................................................................................................... - 24 -

3. 6. Straník............................................................................................................................... - 25 -

4. VÝVOJ VČELAŘSTVÍ NA NOVOJIČÍNSKU................................................................ - 26 -

4. 1. Počátky včelařství na Novojíčínsku.................................................................................. - 26 -

4. 2. Vývoj spolkové činnosti ve zvolené oblasti...................................................................... - 29 -

4. 2. 1. Základní organizace Českého svazu včelařů Mořkov – Životice u Nového Jičína - 29 -

4. 2. 2. Základní organizace Českého svazu včelařů Veřovice.......................................... - 36 -

4. 2. 3. Základní organizace Českého svazu včelařů Hodslavice – Hostašovice – Straník (Bludovice)  - 43 -

5. VLIV ČINNOSTI VČELAŘSKÝCH SPOLKŮ NA ŽIVOT V OBCÍCH....................... - 51 -

5. 1. Činnost mořkovského včelařského spolku........................................................................ - 51 -

5. 2. Činnost veřovského včelařského spolku........................................................................... - 58 -

5. 3. Činnost hodslavského včelařského spolku........................................................................ - 63 -

6. VYUŽÍVÁNÍ VČELÍCH PRODUKTŮ............................................................................. - 67 -

6. 1. Med................................................................................................................................... - 68 -

6. 1. 1. Medové pečivo....................................................................................................... - 70 -

6. 1. 2. Výroba alkoholických nápojů z medu.................................................................... - 76 -

6. 1. 3. Med lékem............................................................................................................. - 81 -

6. 2. Propolis............................................................................................................................. - 82 -

6. 3. Včelí pyl............................................................................................................................ - 83 -

6. 4. Vosk.................................................................................................................................. - 85 -

6. 5. Mateří kašička................................................................................................................... - 87 -

6. 6. Včelí jed............................................................................................................................ - 88 -

6. 7. „Včelí“ voda..................................................................................................................... - 88 -

ZÁVĚR..................................................................................................................................... - 90 -

SEZNAM RESPONDENTŮ................................................................................................... - 93 -

SOUPIS LITERATURY A PRAMENŮ................................................................................. - 94 -

SOUPIS PŘÍLOH.................................................................................................................. - 102 -

SUMMARY........................................................................................................................... - 105 -

PŘÍLOHY.............................................................................................................................. - 106 -

 

 

 

 

 

 

 

ÚVOD

              Včelařství je obor lidské činnosti, který se zabývá chovem včely medonosné za účelem opýlení rostlin a zisku včelích produktů.  [1] Včela byla od prehistorického období spjata se životem člověka. Poskytovala mu zdroj potravy a péče o ni se pro něj stala formou obživy. V současné době je včelařství převážně bráno jako záliba a náplň volného času. Cílem práce včelařů není jen zisk včelích produktů za účelem využití jejich příznivých účinků, ale především péče o včely, udržení jejich dobrého zdravotního stavu, aby pak docházelo k systematickému opylování. Včelařství v České republice je dnes organizováno v rámci Českého svazu včelařů. Ze strany státu jsou včelaři pro svou užitečnou činnost finančně podporováni.

V roce 2008 si Základní organizace Českého svazu včelařů Mořkov – Životice
 u Nového Jičína připomněla 90. let od svého založení. Právě toto výročí se stalo hlavním podnětem, který mě vedl ke zjišťování bližších informací o včelařském spolku a k následnému sepsání diplomové práce na téma včelařství  v této oblasti.

Druhý podnět mého zájmu o včelařství vycházel z tradice v mé rodině. Už můj pradědeček, Alois Pítr byl uznávaným včelařem a aktivním členem spolku v Mořkově,
ve kterém řadu let, mimo jiné, zastával funkci předsedy. Včelaři se stali také moji prarodiče
a po smrti mého dědečka Jana Mičky začal včelařit také otec. Včelaření rodinných příslušníků mě tedy celý život obklopuje. 

            Po zjištění prvních informací o založení spolku v Mořkově v roce 1918 se ukázalo, že včelařský spolek v Mořkově byl prvním, který se v oblasti ustanovil a zastřešoval tak včelaře z okolních obcí. Z tohoto faktu tedy vychází stanovení zkoumané oblasti.

              Hlavním cílem práce tedy je postihnout vývoj spolkové činnosti včelařských organizací v obcích Mořkov, Životice u Nového Jičína, Veřovice, Hodslavice, Hostašovice a Straník a vliv této činnosti na život ve zvolených lokalitách nejen z hlediska kulturního, ale i například toho, jak se včelaři podíleli na vzhledu vesnice zajišťováním včelí pastvy výsadbou speciálních medonosných rostlin a jak byly tyto aktivity z řad obyvatel vesnice přijímány.

Druhá stěžejní výzkumná otázka se pak týká využití včelích produktů
ve zkoumané oblasti, především pak medu ve výrobě medového pečiva a alkoholických nápojů.

            Práce je rozdělena do šesti kapitol.  První z nich hodnotí literaturu a prameny k tématu
a informuje o využití metod a technik výzkumu. Druhá  kapitola obeznamuje s významem  včelařství  v průběhu historického vývoje od dob nejstarších do současnosti. Část tohoto oddílu se blíže zabývá vývojem spolkové činnosti v českých zemích, která má sloužit jako podklad
pro pochopení vzniku včelařského spolku ve zkoumané oblasti. Další kapitola přibližuje zkoumanou oblast z hlediska historického, vlastivědného a částečně i etnografického.

Následuje oddíl o vývoji včelařství v oblasti. Můžeme zde sledovat dvě periody, první z nich postihuje dostupné informace o počátcích včelaření v oblasti po I. světové válce, druhá se zabývá vývojem organizovaného včelařství od vzniku prvního spolku v roce 1918
po současný stav jednotlivých spolků.

Pátá kapitola sumarizuje činnost jednotlivých spolků postupně vzešlých z mořkovského a snaží se postihnout jejich roli v jednotlivých obcích. Každý spolek šel vlastní cestou a zapojil se do dění v obcích různě a na život v nich měl pak specifický vliv. Působením řady faktorů v jednotlivých obdobích se pak tato činnost v průběhu let proměňovala.

Poslední, šestá kapitola se zabývá využitím včelích produktů a proměn jejich využití. Důraz je kladen na zpracování medu zvláště při výrobě medového pečiva. Tento fenomén se začal šířit se snahou včelařské organizace o propagaci včelařství, k tomuto účelu pořádal kurzy
na toto téma. Cílem bylo zjistit, zda se díky těmto kurzům projevily změny v jídelníčku a zda se výroba a zdobení medového pečiva promítla do současnosti. Zdokumentováno je také využití medu pro přípravu různých alkoholických nápojů. Bylo zjišťováno, co ovlivňuje fakt, že jejichž obliba v posledních letech roste. U dalších včelích produktů je spíše jen konstatováno, jaké je jejich se využití.

K získání potřebných poznatků jsem využila několik metod.  Informace zprostředkované literaturou jsem doplnila analýzou archivních materiálů, zvláště studiem kronik a protokolních knih, a průzkumem muzejních sbírek. Provedla jsem terénní výzkum ve zkoumané oblasti, prostřednictví rozhovorů s jednotlivými včelaři ze všech obcí, jejich rodinnými příslušníky
a dalšími zúčastněnými osobami. Součástí výzkumu bylo i zúčastněné pozorování v rámci včelařských podniků. Tím, že jsem se zapojila do aktivit včelařského spolku v Mořkově, pomáhala jsem například při pečení a zdobení perníků a při přípravě výstavy nebo jsem se zúčastnila kurzu chovu matek, podařilo se mi lépe proniknout do zkoumaného fenoménu. Projevený zájem o včelařství z mé strany včelaři ocenili a byli pak velmi vstřícní v podávání informací. V terénu jsem se pak snažila zdokumentovat existenci klátových úlů jako dokladů
či ohlasů staršího typu včelařského inventáře v regionu. Výzkum probíhal v období od června 2008 do dubna 2009.

 

 

 

1. ZHODNOCENÍ LITERATURY A PRAMENŮ, METODY A TECHNIKY VÝZKUMU

Pro získání co informací o včelařství na Novojičínsku v obcích Mořkov, Veřovice, Hodslavice, Hostašovice a Straník lze využít několik metod. Základem se stalo studium odborné včelařské literatury. K tomu mi posloužila například kniha Včelařství autora Jana Drašara[2] a novější publikace kolektivu autorů pod vedením Vladimíra Veselého.[3] Včelařská literatura je velmi bohatá, kromě všeobecných knih, zabírající celý obor včelařství, existuje řada publikací k jednotlivým dílčím tématům. Včelařskou literaturu lze rozdělit na několik okruhů: na literaturu zabývající se dějinami včelařství, na literaturu s aktuálními přehledy, příručkami, návody a podobně. Autory jsou buď včelaři sami nebo lidé mimo tento okruh.

Souhrnně se dějinami včelařství zabývá publikace Josefa Nepraše České včelařství.[4] Tato publikace mi pomohla získat přehled nejen o historii včelařství na našem území, ale díky ní jsem snadněji pochopila úskalí, se kterými se ve svém vývoji včelařství setkávalo. Součástí publikace je Malá bibliografie českého včelařského písemnictví umožňující snadnější orientaci v bohaté včelařské produkci.

Kromě samostatných publikací se poznatky o včelařství publikují v periodikách. Nejstarším včelařským časopisem na Moravě je Včela brněnská vydávaná v letech 1867 až 1898 Včelařským spolkem moravským, jehož členové odebírali tento časopis od začátku vydávání povinně. Pokračovatelem tohoto časopisu se stala Včela moravská, jako orgán Zemského ústředí včelařských spolků.[5] Časopis vycházel vyjma let 1943 – 1946 a to nepřetržitě do roku 1948. Na Moravě byl vydáván v letech 1913 – 1925 také časopis Pokrokový včelař jako orgán Zemského sdružení českých samostatných spolků moravských v markrabství Moravském.

Významným časopisem pro české regiony byl Včelař, který začal vycházet v roce 1867 v Čechách, a který dal základ svazovému časopisu Včelařství určenému pro celé území republiky vydávanému od roku 1953 nepřetržitě až do současnosti. Tento časopis odebírají povinně všichni včelaři organizovaní v Českém svazu včelařů.

Včelařské časopisy mohou být přínosné pro etnografické bádání. Najdeme zde poznatky o způsobech a technikách včelaření a o využívání včelích produktů nejen v současnosti, ale
i v minulosti. V časopisech jsou uveřejňovány medailónky významných včelařů. Lze zde také sledovat činnost včelařských organizací. Časopisy dále přinášejí informace o včelařských publikacích.

Přímo zkoumané oblasti se z novější produkce věnuje brožurka Albína Tománka vydaná k 50. výročí včelařského spolku ve Veřovicích,[6] kde autor uvádí nejen historii spolkové činnosti, ale i informace o místním včelařství před započetím spolkového života. Součástí je
i přehled včelích produktů a jeho využití v oblasti. Čerpat informace lze také z knihy Historie včelařství v Pobeskydí Bohumíra Haleše,[7] která přináší poznatky ze sousedního okresu
a informace v ní obsažené mohou být vhodných srovnáním se zkoumanou oblastí stejně jako
u knihy Jiřího Ticháčka Z historie včelařského spolku ve Štramberku.[8] Informace se o včelařství se vyskytují okrajově v literatuře zaměřené také na jiná témata. Kusé informace o včelách
a včelařství se vyskytují i v místopisných publikacích a periodikách.

Do oblasti zájmu etnografů z oboru včelařského spadá několik témat. Jedná se o práce zabývající se způsoby včelaření v minulosti jako je například brtnictví,[9] často jsou poznatky vztažené na popis včelaření v jednotlivých lokalitách.[10] Zájem etnografů přitahovaly také typy úlů, například jejich výzdoba,[11] především pak figurální klátové úly či úly s obličejovými
a jinak zdobenými česny. Další kategorii zahrnují práce o využití včelích produktů v lidové stravě,[12] perníkářství[13] a voskařství.[14] Vedle materiální kultury se etnografové zabývali
i duchovní kulturou tykající se včelařství. Sbírali pověry o medu,[15] včelařské rady,[16] při sběru písní se mnoha z nich vyskytovalo slovo med.

Informace zprostředkované literaturou bylo potřeba pro dílčí témata doplnit analýzou archivních materiálů. K tomu je potřeba v prvé řadě využít kroniky jednotlivých včelařských spolků z Mořkova, Veřovic a Hodslavic. Nejstarší z nich je Pamětní kniha včelařského spolku v Mořkově založená k 30. výročí vzniku v roce 1948, obsahuje i retrospektivní zápis za léta 1918 – 1948 a je vedena do současnosti. Informace v zapsané v kronice jsem pak měla možnost srovnat se zápisy v Protokolní knize pro pobočný včelařský spolek pro Mořkov a okolí z let 1925 – 1947 a v Zápisní knize včelařského spolku v Mořkově za léta 1948 – 1971.[17] Kronika včelařského spolku ve Veřovicích obsahuje informace od počátku spolkové činnosti, které dle protokolních zápisů zpracovával Jan Matuš od 70. let 20. století, kdy se stal jednatelem spolku, do roku 1990.[18] Také v Hodslavicích byla v letech 1949 – 1991 psána Pamětní kniha včelařského spolku v Hodslavicích. Velmi podrobné informace jsem pak získala z Knihy zápisů ZO ČSV Hodslavice za léta. 1949 – 1970.[19]

Zmíněné prameny reflektují události týkající se významných mezníků včelařských organizací a přinášejí informace o činnosti jednotlivých spolků, které mohou posloužit k vytvoření obrazu o vlivu na život v obcích. Najdeme zde informace o způsobech včelaření,
o počtech včelstev a včelařů. Tyto informace mohou dotvářet vývojovou linii významu včelaření ve společnosti. Jako velmi cenný pramen se jeví včelařská kronika z Veřovic, kde jsou vlepeny fotografie významných včelařů spolku a úlů, včetně klátových. Celá kronika je ilustrovaná včelařskými motivy. Jedná se o materiály vzešlé z vlastní činností jednotlivých spolků, proto se při jejich studiu musí uplatňovat kritický přístup.

Jako další zdroj informací posloužily obecní kroniky, ve kterých zvláště v období socialismu, jsou téměř každoročně uváděny informace o činnostech spolků v jednotlivých obcích spadajících pod Národní frontu a to včetně včelařských.[20]

Kromě studia literatury jsem provedla terénní výzkum,[21] kdy jsem oslovila včelaře v jednotlivých obcích. Při výběru jsem se zaměřila na to, zda jsou aktivními členy ve spolcích
a zda zaujímají, či zaujímali, některou z funkcí ve včelařské organizaci, či zda patří mezi vyhlášené zpracovatele včelařských produktů. U těchto včelařů jsem provedla kvalitativní výzkum formou rozhovorů podle osnovy. V prvé řadě jsem se zaměřila na rozdíly včelaření v minulosti a dnes dle vzpomínek jednotlivých včelařů a na jejich názor na to, jak oni sami včelaření vnímají. Dalším tématem se stala spolková činnost a její vliv na život v obci. Posledním oddílem byly otázky na zpracování a využívaní včelích produktů v domácnosti či
v léčení. U některých včelařů se mi podařilo provést výzkum i u jejich rodinných příslušníků, které to, že je jejich otec či manžel včelařem, ovlivnilo, a buď se také začali podílet na spolkové činnosti, nebo začali výrazněji včelích produktů využívat či je zpracovávat.

Provedla jsem také průzkum ve sbírkách Muzea Novojičínska v Novém Jičíně
a Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, zda se zde nacházejí včelařské potřeby pocházející ze zkoumaného regionu.

Zároveň jsem se v průběhu roku snažila zúčastňovat aktivit v rámci včelařských spolků: Kurzu chovu matek, pečení a zdobení medových perníků, výstavy k 90. výročí včelařského spolku v Mořkově, Dne obce Mořkova. Stala jsem se také pozorovatelem při točení medu či dalších zákrocích v péči o včely prováděných během roku.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 2. VČELAŘSTVÍ

Včelařství je obor lidské činnosti. Je odvětvím zemědělství, které se zabývá chovem včely medonosné za účelem opýlení rostlin a zisku včelích produktů. Způsob chápání včelařství se odvíjí dle jednotlivých vývojových období rozlišených podle způsobu péče o včely, která včelařští historikové rozlišují na včelařství lovecké – sběrné, lesní – brtnické, rolnické (či selské) – domácí a racionální.[22] 

 

2. 1. Význam včelařství ve vývoji společnosti

 

První období, nazývané sběrné nebo lovecké, vzniklo v době prehistorické. Lovec
při lovu zvěře pravděpodobně postupně odpozoroval od medvědů brtníků, že chodí na včely
a vylupují jim hnízda. Dle jejich vzoru začal včelstvům vybírat plásty medu. Med dobýval pomocí ohně, včely však přitom hubil. Toto primitivní včelařství se stalo prostředkem obživy člověka, kdy se člověk naučil využívat včelí produkty a med zařadil do svého jídelníčku jako zdroj vydatné a lahodné potravy.

Druhé období, nazývané jako lesní včelaření nebo brtnictví[23] lze datovat od mladší doby kamenné, kdy už byl člověk usedlý a zabýval se zemědělstvím, tj. pěstováním kulturních plodin. Postupně došel k závěru, že zničí-li včelstva při získáváním medu, ztrácí postupně zdroje medu ve svém okolí a tím i hodnotnou součást jídelníčku. Naučil se tedy vybírat med bez ničení včelstev, pomocí kouře a vyřezáváním jen části včelího díla. K vlastnímu rozvoji lesního včelaření došlo však až v době bronzové, kdy se objevila poptávka po medu a vosku, který se stal významným obchodním artiklem ve výměnném obchodu a surovinou
pro vznikající kovolitecké dílny.[24] Lidé začali včely usazené v kmenech ztrouchnivělých stromů chránit a naučili se připravit kmen tak, aby se do něj roj usadil. Člověk-sběrač se tak stal specializovaným ošetřovatelem včel, tj. brtníkem[25] a za svou práci dostával plat. Lesní včelaření se stalo zdrojem obživy.

Vznik třetího období, včelařství domácího, rolnického či selského je spojen s poznáním, že včely mohou nacházet potřebné zdroje medu i mimo les. Aby si zemědělci zaměstnávaní sílící poptávkou po rostlinných i živočišných produktech ulehčili práci, začali si ke svému obydlí přinášet z lesa kusy kmenů, v jehož dutině byly včely usazeny. Postupně se naučili hledat a chytat roje včel, která usazovali nejdříve do špalků,[26] později do nových kmenů, upravených na způsob přírodních brtí, tzv. klátů.[27] Nelze říci, kdy došlo k přenesení prvních včelstev. Domácí včelařství se stalo vedlejší či doplňkovou činností rolnického hospodaření. Tento typ včelaření se udržel až do konce 19. století.

Současně tak bylo provozováno lesní i domácí včelaření. Od 11. století procházelo včelařství střídavě obdobími rozvoje a úpadku. V 16. století vznikly v českých zemích cechy lesních včelařů řídících se řády vydanými feudální vrchností, kteří sami měli zájem
na rozvoji včelařství pro potřebu vosku a medu.[28] Úpadek včelařství je zaznamenán
po třicetileté válce. Přímý vliv na tento úpadek měl zrušení řemeslnických cechů, zákaz placení dávek a cechovních poplatků voskem.[29] Postupně v tomto období zaniklo provozování lesního včelařství a rozpadá se i včelaření domácí.

Z pozůstatků starých metod včelaření se začíná v 18. století konstituovat čtvrté období včelařství přicházející s modernějšími postupy včelaření, tzv. včelaření racionální. Počátek této fáze je uváděn od poloviny 18. století, kdy byly Marií Terezií vydány včelařské patenty,[30] kterými podporovala a rozšiřovala včelařství. Těmito patenty zrušila medařská sdružení
a včelařské právo bylo v celé říší sjednoceno. Chov včel byl prohlášen za svobodný
a zároveň byl osvobozen od všech daní a poplatků. Marie Terezie zřídila také včelařské školy. V této době se na rozvoji včelařství začali podílet také včelaři, nejčastěji pokrokoví učitelé
a kněží, kteří se stali propagátory rozvoje a významu včel. Přišli s novými objevy a vynálezy,[31] díky nimž se dostávalo včelařství na vyšší úroveň.

Postupně vznikly instituce zabývající se odborným dozorem na včelařství,[32] nebyly však schopny reagovat na aktuální potřeby včelařů. Postupně tak mezi včelaři krystalizovala myšlenka na založení vlastních včelařských sdružení s cílem zlepšení komunikace
a snadnějšího šíření pokroku, což se uskutečnilo v polovině 19. století. Včelaření se tak stalo zájmovou činností zemědělského okruhu soustředěnou do spolků.[33]

Fáze racionálního včelaření přetrvává dodnes. Včelařství klade na včelaře nároky
na odbornou zdatnost pro zvládnutí technologie ošetřování včel po dobu celého roku. Včelařství lze označit za životní styl, který včelař získává nejen studiem odborné literatury, ale především vlastními zkušenosti s chovem včel, a to ať už negativními či pozitivními.

V České republice lze v současnosti rozlišit dva druhy včelařů. V menšině se jedná
o včelaře komerční,[34] kteří jsou na získávání včelích produktů existenčně závislí, pro ně je včelařství zdrojem obživy, stejně jako v první a druhé fázi včelařství.

Z více než 95 % však zůstává chov včelstev v rukou drobných chovatelů, malovčelařů, kteří chovají včelstva ze záliby ve svém volném čase.[35] Tato záliba spočívá nejen v péči
o včely, ale například i v budování včelínů a vymýšlení inovací vedoucích k ulehčení včelaření, případně v osazování okolí medonosnými rostlinami. Včelaři považují svou činnost za poslání, protože chovem včel přispívají k udržení rovnováhy v přírodě. Získávání včelích produktů je pro včelaře často až druhořadou záležitostí. Případný výnos včelích produktů přijímají s vděkem, protože z jejich prodeje pramení zisk, který však berou spíše jako navrácení investic, případně jako zdroj financí pro další rozvoj a modernizaci úlů. Pokud je zisk větší, je vítaným příspěvkem do rodinného rozpočtu.

Většina včelařů je sloučena ve včelařské organizaci v rámci Českého svazu včelařského. Vytváří tak skupinu osob se společnými zájmy řešící obdobné problémy, což vytváří pocit sounáležitosti. Mezi sebou se oslovují jako přátelé a jako přátelé se ve většině případů vnímají. Být včelařem je mezi nimi považováno za prestižní záležitost, jsou na svou činnost náležitě hrdí.

 

2. 2. Vývoj spolkové činnosti v českých zemích

 

             Cílem včelařských organizací je nejen rozšiřování a zvelebování včelařství, ale
i zajišťování a hájení zájmů jednotlivých včelařů. Zakladatelé spolků si uvědomovali, že pokud soustředí co nejvíc včelařů pod jeden celek, budou snahy o rozkvět včelařství úspěšnější.  

Spolková činnost je spjata s obdobím racionálního včelařství, které v českých zemích začalo od dob vlády Marie Terezie a jí vydaných patentů.

První včelařský spolek vznikl na našem území v roce 1852 pod názvem Spolek
 pro zvelebení včelařství v Čechách, tento spolek byl však veden německy. Teprve v roce 1864 byl v Čechách založen první český včelařský spolek v Chrudimi[36] a na několik let se stal ohniskem včelařského pokroku v Čechách.[37] Dle příkladu Chrudimi začaly v Čechách postupně vznikat další spolky, které byly v roce 1872 sjednoceny pod Zemský ústřední včelařský spolek pro Čechy v Praze.[38] V Čechách bylo přímé členství včelařů v Zemském ústředním spolku zrušeno v roce 1906.

            Na Moravě byla situace poněkud odlišná.[39] Včelařství zde bylo řízeno Moravsko-slezskou hospodářskou společností. V roce 1854 byl při této společnosti zřízen včelařský odbor, který se ujal řízení včelařství na Moravě. V roce 1868 byl včelařský odbor hospodářské společnosti ustanoven jako samostatný Spolek včelařů moravských. Další vývoj moravského včelařství vedl o třicet let později k přetvoření brněnského spolku na Zemský ústřední včelařský spolek pro markrabství moravské v Brně. To proto aby v něm mohli být sdružováni nejen jednotliví včelaři, ale i místní, případně okresní spolky.[40] Včelaři však usilovali o to, aby byly pod ústřední včelařskou oraganizací sdružovány jen spolky. Díky tomu došlo v roce 1911 k rozkolu a bylo zřízeno Zemské sdružení českých samostatných spolků včelařských
 pro Moravu se sídlem v Olomouci.[41] Toto sdružení bylo v činnosti do roku 1925. V roce 1926 pak došlo ke sloučení všech moravských včelařských spolků při odstranění přímého členství včelařů pod jediné Zemské ústředí včelařských spolků pro Moravu v Brně. Včelařský spolek
pro Mořkov a okolí se od svého založení v roce 1918 stal součástí Zemského ústředního včelařského spolku  pro markrabství moravské v Brně.

            O zájmy včelařů ve Slezsku se zpočátku staral včelařský odbor při Hospodářské společnosti v Brně, po ustanovení samostatného spolku moravských včelařů v Brně ustala péče o slezské včelaře. Ti si proto v roce 1870 založili vlastní slezský zemský spolek. V roce 1893 se ustanovil jako Zemský ústřední spolek včelařský pro vévodství slezské, který byl o deset let později transformován na Ústřední zemský včelařský spolek pro Slezsko.[42]

            Už za dob Rakouska – Uherska se usilovalo o vytvoření svazu zemských ústředí včelařských spolků, k čemuž však došlo po vzniku Československa, kdy se vytvořily nové podmínky pro založení zemského ústředního svazu. Dne 3. ledna 1919 bylo přijato usnesení
o jeho založení a měly být vypracovány stanovy. Oficiálně byl Svaz Zemských ústředí včelařských spolků Československé republiky ustanoven dne 16. května 1921 v Praze. Členy svazu byla Zemská ústředí včelařských spolků českých, moravských, slezských, slovenských
a podkarpatských, Sdružení českých samostatných spolků včelařských na Moravě (do roku 1926) a ústředí maďarských včelařů na Slovensku (v letech 1936 – 1938). Prostřednictvím svazu bylo koordinovány společné postupy jednotlivých zemských svazů při prosazování včelařských požadavků.[43]

Události roku 1938 postihly i Svaz, který ztratil Zemská ústředí na Slovensku
a na Podkarpatské Rusi. Pod vlivem válečných událostí zastavilo roku 1941 svou činnost také Slezské ustředí. Další změna nastala v roce 1943 kdy byl Svaz Zemských ústředí včelařských spolků sloučen se Zemským svazem sdružení chovatelů hospodářského zvířectva.[44]

            Ihned po osvobození v roce 1945 se uplatňovala snaha obnovit Zemská ústředí i jejich Svaz, která vyvrcholila v roce 1947 ustavením Jednoty včelařů v Praze a schválením stanov Zemských ústředí včelařů pro Čechy, pro Moravu, a pro Slezsko ze strany Zemských národních výborů v Praze, Brně a expozitury v Ostravě. Vrcholným orgánem mořkovského a veřovského včelařského spolku se stalo Zemské ústředí slezských včelařských spolků s sídlem v Opavě.[45] V roce 1949 došlo ke zrušení Zemských ústředí včelařských spolků a dnem 1. dubna 1949 zahájily činnost Včelařské kraje. Sídlem Včelařského kraje Ostrava, pod který mořkovský
a veřovský, a ke konci i nově ustanovený hodslavský spolek spadal, bylo město Opava.

            K další reorganizaci došlo v roce 1957, kdy byl ustanoven Československý svaz včelařů za stejné organizační struktury. Změny v organizaci byly provedeny ještě v roce 1961. Byly vytvořeny okresní včelařské výbory pro lepší komunikaci včelařských organizací s orgány veřejné správy. V roce 1965 pak byly zrušeny krajské výbory. Tato organizační struktura trvá dodnes. V roce 1993 se změnil název organizace na Český svaz včelařů. Svaz se řídí
podle svazových stanov.[46]

           

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

3. CHARAKTERISTIKA ZKOUMANÝCH OBCÍ

V roce 1918 založili včelaři v Mořkově spolek s názvem Včelařský spolek pro Mořkov
a okolí. Tímto počinem vytvořili pomyslné centrum včelařství v oblasti. Včelaři z obce Mořkov, Životice u Nového Jičína, Hodslavice, Hostašovice, Straník a Veřovice tak byli soustředěni do nově vzniklé organizace.[47]

Zmíněné obce spolu vzájemně katastrálně sousedí. Leží v jihozápadním cípu Moravskoslezského kraje. Tvoří pomyslný trojúhelník spojující obce vzdálené necelých 10 km jihozápadně od bývalého okresního města Nový Jičín. Všechny tyto vesnice sdílejí některé časti historie, které byly v mnoha případech propojeny nejen společným včelařským spolkem, ale hlavně společnými farnostmi a školami.

Obce Mořkov, Hodslavice a Veřovice se rozkládají na úpatí Veřovských vrchů, které jsou součástí západního výběžku Moravskoslezských Beskyd. Veřovice leží nejvýchodněji,
na katastr obce se napojuje obec Mořkov a obec Životice u Nového Jičína, která se dále rozkládá podél toku řeky Jičínky směrem k Novému Jičínu. S Mořkovem sousedí obec Hodslavice ležící na západ od vrchu Trojačka směrem k části obce Hostašovice zvané Domorac, kde pramení potok Zrzávka, podél jehož toku se Hodslavice rozkládají směrem k Novému Jičínu. Obec Hostašovice spojuje s obcí Straník Hrázkový potok vlévající se
do Stranického potoka v katastru obce.

 

3. 1. Mořkov

 

Obec Mořkov leží v pomyslném středu zkoumaných obcí v nadmořské výšce 357 m n. m. podél toku Králova potoka, přítoku řeky Jičínky. K 1. lednu 2008 žilo v obci 2442 obyvatel na celkové rozloze 15,1 km².[48] Mořkov se dělí na tři hlavní části a to na Horní konec, Dolní konec a Nové Domky.

            Počátky obce Mořkova lze klást do 13. století, do období velké kolonizace, jehož hlavním organizátorem byl olomoucký biskup Bruno ze Schauenburka.[49] Nejstarší písemný doklad o Mořkovu je listina z roku 1274, kterou udělil biskup Bruno manovi Maříkovi ves Muritz. Z jeho jména je pravděpodobně název obce odvozen. Podle starších pramenů byla obec nazývána Muritz, Morcov, Maříkov, Murk.

V dalších letech pak sdílela obec osudy štramberského panství, patřící pánům z Kravař. Na počátku 16. století připadlo panství Žerotínům, kteří ho chtěli již v roce 1558 odprodat. Město Nový Jičín však vyplatilo požadovanou částku a poddalo se i s celým panstvím císaři Ferdinandu I., českému králi. Tímto se stal Mořkov poddanskou obcí města Nový Jičín nepřetržitě až do roku 1624, kdy se celé novojičínsko-štramberské panství stalo majetkem jezuitské koleje v Olomouci, z důvodu účasti města Nový Jičín v protihabsburském odboji. Jezuitský řád byl zrušen v roce 1773 rozhodnutím Marie Terezie, která propustila město Nový Jičín a k němu příslušející obce, tzn. i obec Mořkov.[50] Součástí panství Nový Jičín byl Mořkov do zrušení patrimoniální zprávy v roce 1848, poté podléhal pod okresní úřad Nový Jičín.
Po obsazení československého pohraničí, do roku 1945, spadal pod okresní úřad Valašské Meziříčí. Po II. světové válce spadal Mořkov opět pod správu města Nový Jičín.

Katolická fara v Mořkově se připomíná již v roce 1437. Okolo roku 1560 přešla
do správy bratrských kněží, kteří zde působili až do roku 1624 s tím, že konali duchovní správu také v obci Hodslavice a Hostašovice. První zmínka o kostelu,[51] nejstarší budově v obci, je z 16. století. Za jezuitské vrchnosti spadal Mořkov opět k církvi katolické. V 18. století nebyla fara v obci obsazena a Mořkov byl přifařen k obci Životice až do roku 1898. Evangelíci z obce spadají pod farnost Hodslavic od vydání tolerančního patentu dodnes. Dějiny školství v Mořkově jsou spjaty s náboženskými poměry, první škola je připomínána v roce 1672. Tuto školu navštěvovali žáci z Hodslavic a Veřovic.

Tradičním zaměstnáním obyvatel bylo od počátku zemědělství, jehož základní součástí byla rostlinná výroba. První selské usedlosti, tzv. grunty, vznikaly už při založení obce ve 14. století. Obživu poskytoval také les, nejstarší řemesla v obci jsou spjata s těženou surovinovou, tj. dřevem. V obcích pracovali kováři, koláři, výrobci šindele, tesaři a stolaři. Domkaři se živili jako přadláci, tkalci, krejčí a švadleny. V Mořkově byly také vyráběny huněné papuče s prošívanou podrážkou.[52] V 19. století ovlivnil způsob obživy rozvoj průmyslové výroby
a řada obyvatel obce začala docházet za prací do okolních měst. Lidé byli zaměstnávání například v továrnách na sukna, v textilní továrně či v továrně na výrobu klobouků v Novém Jičíně. Někteří pracovali pro tyto továrny i podomácku. Mezi další pracovní střediska patřil Štramberk se svou vápenkou a cementárnou, Kopřivnice s výrobou dopravních prostředků v Šustalově továrně na kočáry, později podnik Tatra, a Frenštát pod Radhoštěm s tkalcovstvím a s elektro a dřevovýrobou. V současnosti jsou lidé zaměstnáni nejvíce v Novém Jičíně,
ve Frenštátě pod Radhoštěm, v Kopřivnici a jiných okolním městech a vesnicích, ať už
ve službách či v průmyslu, v soukromém či státním sektoru.

Mezi nejaktivnější spolky v obci patří Sbor dobrovolných hasičů, založený jako první spolek v obci v roce 1898, dále pak Společnost katolického domu, Jednota Orla, Tělovýchovná jednota Mořkov, Klub důchodců, Myslivecké sdružení a místní sdružení Křesťanské demokratické unie – České strany lidové.

 

3. 2. Životice u Nového Jičína

 

Obec Životice u Nového Jičína položena v údolí 332 m n. m. Protéká zde řeka Jičínka, kterou obklopuje ze severovýchodu hora Jedle a Hlásnice, z jihu Mořkovská hora. Podél Jičínky jsou rozloženy v délce 3 km rodinné domy. Na katastru o výměře 9,05 km² žilo
k 3. červenci 2008 591 obyvatel.[53]

Svůj název dostala obec od osobního jména „Žibota“. Vzhledem k tomu, že
od třicetileté války převážilo v obci německé obyvatelstvo, byla obec nazývána německým názvem Seitendorf bei Neutitschein či Schlecht Seitendorf nebo Höckerig Seitendorf z důvodu, že zde byla neúrodná půda.[54]

Životice náležely od roku 1411 ke štramberskému panství a od roku 1558, až do zániku feudalismu, k novojičínskému panství. Životice jsou známy jako první vesnice, která se roku 1523 vyplatila z roboty a svou svobodu si uhájila až do třicetileté války. Za okupace se Životice staly součástí Německa. Po válce se v obci proměnila skladba obyvatelstva, došlo k odsunu Němců a přílivu českého etnika. Životice se po roce 1945 staly součástí města Nový Jičín.
K 1. lednu 1993 se osamostatnily.

První zmínky o faře pocházejí z roku 1337, okolo roku 1560 se stala luterskou.
Za třicetileté války zanikla a obnovena byla opět roku 1689. Kostel Jana Křtitele pochází z roku 1905 a byl postaven na místě původního dřevěného kostela, který byl zničen požárem. První škola v obci byla při povodni v roce 1760 stržena. Nedaleko ní, zásluhou Tereziánské akademie, byla vybudována nová budova, ve které se začalo učit roku 1821. Kromě německé školy zde existovala od roku 1919 také česká menšinová škola.[55]

            V obci v současnosti fungují spolky jako Tělovýchovná jednota, Sbor dobrovolných hasičů a Myslivecké sdružení.

 

3. 3. Veřovice

 

Obec Veřovice se rozkládá podél toku říčky Jičínka v dolině mezi Veřovickými vrchy na rozloze 16,57 km². Do katastru obce náleží i nejvyšší kopec Veřovským vrchů Velký Javorník s nadmořskou výškou 918 m n. m. Samotná obec leží v nadmořské výšce 417 m n. m. K 28. březnu 2007 evidovala obec 1964 obyvatel.[56]

Obec se dělí na dvě části, na Horní a Dolní konec. Veřovští občané pak rozlišují několik dalších částí obce. Mezi Velkým Javorníkem a Dlouhou je údolí, které se nazývá Padolí. Vedla tudy obchodní stezka ze Štramberka do Rožnova pod Radhoštěm. Na pravém břehu Jičínky je nižší pahorkatina, kterou tvoří části zvané Pekla, Hyklův kopec, Borčí, Babinec a Štramberčík. Mezi Pekly a Hyklovým kopcem teče říčka Sedlnička údolím zvaným Potoky.[57]

Veřovice vznikly koncem 13. století jako typická kolonizační lesní lánová ves
na pozemcích patřících ke hradu Štramberku. Osadníci byli patrně českého původu a vesnice si po celá staletí uchovala takřka čistě český ráz. Nejstarší dochovaná zmínka o obci je z roku 1411. Touto listinou se ve prospěch štramberských měšťanů a poddanských vsí, včetně Veřovic, které náležely ke štramberskému panství, vzdal práva na odúmrť moravský zemský hejtman Lacek z Kravař.[58] Příslušností obce ke štramberskému panství sdílely Veřovice stejné osudy jako Mořkov.

Název obce je pravděpodobně odvozen od jména fojta Wernera. Od svého vzniku bylo pojmenování obce několikrát obměněno, z latinského názvu Wiernieřowicz, se měnilo přes Veřinovice, Vermiřovice, Věřovice až po současný název Veřovice.[59]

Katolická fara existovala v obci již v roce 1437, ale zanikla ve druhé polovině 16. století, kdy v obci převážili čeští bratři. Po získání novojičínsko-štramberského panství jezuity došlo k rekatolizaci a roku 1790 byla fara obnovena. Na místě dřevěného kostelíka z roku 1784 byl v roce 1854 postaven velký zděný novorenesanční chrám Nanebevzetí Panny Marie.[60]
Do roku 1691 chodili žáci do školy v Mořkově, ale první zmínky o budově školy pocházejí až od roku 1788.[61]

Obyvatelé se živili převážně zemědělstvím a to chovem dobytka, dále v lese či
v okolních lomech hlavně ve Štramberku. Od 19. století se řada obyvatel Veřovic uplatnila
v průmyslových závodech v blízkých městech, v Kopřivnici a ve Frenštátě pod Radhoštěm.

            V obci se dodnes dochovala řada dřevěných chalup od sebe oddělených zahrádkami.[62] Veřovice jsou známy svým krojem.[63]

V obci v současnosti působí hned několik spolků a organizací. Lyžařský klub Veřovice, Kynologický klub Veřovice, Fotbalový oddíl AFC Veřovice, Sbor dobrovolných hasičů, Svaz zahrádkářů, Sdružení myslivců, Klub katolické mládeže, Klub důchodců, Orel a včelaři. Nejaktivněji se do kulturního života obce vyjma své činnosti zapojují spolky sportovců
a hasičů.

 

3. 4. Hodslavice

 

Obec Hodslavice se rozkládá na výměře 10,84 km² podél toku potoka Zrzávka
a při silnici spojující město Valašské Meziříčí s Novým Jičínem. K 31. prosinci 2007 žilo
v Hodslavicích 1707 občanů. Nadmořská výška obce je 337 m n. m.[64]

            Název obce je pravděpodobně odvozen od jména svého lokátora, jímž mohl být Hostilav či Hodislav. Název obce je doložen v několika variantách, jako například Hodszlawicz, Hodslavice. Na území dnešních Hodslavic se rozkládaly původně vesnice dvě, jednak obec Hodslavice, a směrem k Novému Jičínu obec Rohlina, která později zanikla. Nejstarší zmínka
o obci je z roku 1411.[65] Historie obce je pak stejná jako u výše zmíněných obcí a je spojena se štramberským panstvím a později s městem Nový Jičín kromě let, kdy spadala pod jezuitskou kolej v Olomouci a vyjma let okupace, kdy spadala pod správu okresu Valašské Meziříčí.

            Hodslavice byly v průběhu historického vývoje převážně českou obcí, německé obyvatelstvo z doby kolonizace se asimilovalo. Ve středověku bylo v obci obyvatelstvo katolického vyznání. Fara u dřevěného kostela svatého Ondřeje je doložená na počátku 15. století. V 16. století zvítězila reformace, duchovní správa pak byla po roce 1624 vykonávána
ze Štramberka a později farností Životice. Katolická duchovní správa zde byla obnovena v roce 1858, k účelům bohoslužeb sloužil kostel sv. Ondřeje. V roce 1905 byl vystavěn kostel Božského Srdce Páně. Evangelická církev byla v obci obnovena v roce 1781. Na místě původního evangelického dřevěného kostela byl v roce 1813 vystavěn kostel zděný.[66]

            Děti z Hodslavic zpočátku navštěvovali německou školu v Životicích, kam byla obec přifařena od roku 1690. Po vydání tolerančního patentu začali hodslavské děti vyučovat evangeličtí učitelé. Pro katolické děti byla škola v obci zřízena v roce 1858. Ke sloučení evangelické a katolické školy došlo v roce 1921. V témže období vznikla v obci škola měšťanská, kterou navštěvovaly děti z obcí v okruhu 5 km. V obci vyučovala také Lidová škola zemědělská. [67]

            Zpočátku měla obec zemědělský ráz, postupně se v obci rozvíjí řemesla jako mlynář, kovář, krejčí, tesař, tkadlec. Narůstalo také obyvatelstvo s dělnickou profesí, zaměstnávané v Novém Jičíně. V obci byla mimo jiné výrobna lihových nápojů studenou cestou, výrobna leštidel a vazelíny a také pila s cihelnou.

            Nejstarším spolkem v obci byl Čtenářský spolek Občanská beseda založený v roce 1896. V roce 1883 byl založen Sbor dobrovolných hasičů, který se do současnosti mimo svou činnost podílí na kulturním životě obce. Významné jsou v obci také sportovní spolky jako Tělocvičná jednota Sokol, Fotbalový oddíl, Tenisový klub, Klub českých turistů. V obci dále působí Charita Hodslavice, Český svaz chovatelů drobného zvířectva, Myslivecké sdružení, Klub důchodců, Sdružení evangelické mládeže, Pěvecký sbor Hlahol atd.[68]

            Nejvýznamnějším rodákem obce je otec národa historik František Palacký.

 

 

 

 

3. 5. Hostašovice

 

Obec Hostašovice leží v nadmořské výšce 370 m n. m. necelých 7 km od města Nový Jičín. Rozloha obce činí 9, 27 km². K 31. prosinci 2008 žilo na území obce 724 osob.[69] Obec se rozkládá podél Hrázkového potoka. Územím obce probíhá hlavní evropské rozvodí. Voda
z Hrázkového potoka, Zrzávky a Bílého potoka odtéká do Baltického moře, Srní potok a potok Široká naopak odvádějí vodu směrem do Černého moře.

Název obce byl zřejmě odvozen od lokátora obce, jímž mohl být Eustach, respektive Hostaša. Název obce je doložen v několika variantách jako Hostašovice, Hostavčovice, Ostašovice a také v německém znění.[70]

Vznik Hostašovic se datuje okolo roku 1249, kdy se podle pověsti ptáčník Hostaša, jako strážce tvrze Hradisko patřící ke Starojickému hradu, usídlil u zdejšího Hrázkového potoka. Vznikla osada, později lesní ves, která patřila ke Starojickému panství.[71] Založení obce
v tomto období dokládá také koncovka názvu. První písemná zmínka o obci pochází až z roku 1480. V roce 1749 povýšili správci Starojického panství lesní ves na samostatnou obec Hostašovice s právem pečeti mající ve znaku zkřížené hrabě a cep.[72] Samostatná obec žije svým životem až do roku 1978, kdy se stala součástí Nového Jičína. Samostatnou obcí se Hostašovice opět stávají od roku 1991.

Hostašovice byly po většinu svého vývoje obcí českou. Děti z Hostašovic navštěvovaly školu v Životicích, kam byla obec přifařena od roku 1690. Později se vyučovalo v obecní pastýrni, první škola se v obci datuje od roku 1784. Ve středověku spadaly Hostašovice
pod faru hodslavskou.[73] Od té doby je náboženský život spjatý právě s touto farností.

Již od konce 18.století je jméno Hostašovice neodlučně spjato s pěstováním pohanky
a zejména jejím zpracováním na pohankovou kaši.[74] Silnice spojující města Valašské Meziříčí
a Nový Jičín vedoucí Domorackým průsmykem byla vybudována na počátku 19. století
pro lepší obchod se suknem a dřívím,[75] což ovlivnilo způsob obživy obyvatel obce.

Nejstarším spolkem v obci je Hasičský spolek založený roku 1886.

3. 6. Straník

 

V údolí Stranického potoka na jižních svazích Strážnice a Stranického kopce se rozkládá obec Straník. Obec je od 1.1.1979 součástí Nového Jičína.

Původ jména obce je odvozen od názvu místního kopce Strážnice, který se vysvětluje dle strážiska, dědiny, dědičně zdělané půdy.

Obec vznikla počátkem 13. století na vymýcené lesní půdě, při kolonizaci podhradí Starého Jičína, jehož se stal součástí a sdílel s ním stejné osudy. V letech 1938 – 1945 patřil Straník k Protektorátu Čechy a Morava.

Obec byla přifařena ke katolické starojičínské farnosti, dnes náleží pod farnost hodslavskou. Příslušníci českobratrsko-evangelického vyznání, kterých bylo v obci poměrně hodně, se řadí od vydání Tolerančního patentu k duchovní správě v Hodslavicích. Děti chodily do školy v Hostašovicích až do roku 1867, kdy se začalo vyučovat ve Straníku. Budova školy byla postavena v roce 1873.[76]

Obyvatelé se živili polním hospodářstvím a chovem dobytka. Mnoho chalupníků se věnovalo řemeslu, především zednickému a tesařskému, mnozí odcházeli za výdělkem
do Nového Jičína.

V obci funguje fotbalový oddíl Tělovýchovné jednoty Straník, Sbor dobrovolných hasičů a velmi aktivním je Klub důchodců.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

4.  VÝVOJ VČELAŘSTVÍ NA NOVOJIČÍNSKU 

4. 1. Počátky včelařství na Novojíčínsku

 

            Včely žily v lesích, kterých bylo v okolí dostatek, už dávno předtím, než se začalo
s osídlováním oblasti. Ve 13. století, v období Velké kolonizace za olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburka, který byl hlavním organizátorem kolonizačního úsilí na Moravě, vznikají
i zkoumané osady. Se vznikem těchto lokalit  těstě souvisí i počátek včelařství v oblasti. Právě díky biskupu Brunovi se včelařství v regionu rozšířilo a díky jeho opatřením došlo k jeho zvelebení. V latinském testamentu zmíněného biskupa z roku 1267 se potvrzuje výskyt včel
na tomto území. Závěť rozlišuje včely v lesích apes in silvis a ve včelích zahradách nebo ohradách quod tam orti quam etiam apes.[77] Znamená to tedy, že se v oblasti vyskytoval chov včel v lesích, zvaný brtnictví a kultivovaný chov včel v zahradách, čili domácí včelaření.

            V  oblasti se vždy včelařilo v malém měřítku většinou pro užitek v podobě medu
a vosku nebo pro zábavu.[78]

            Aby se mohlo včelařství rozvíjet, byla včelařům poskytována práva, tzv. medařské artikule. V nejbližším okolí se dochovalo včelařské právo včelařského cechu oderského z roku 1566 či medařské právo žerotínské na panství rožnovském a valašskomeziříčském z roku 1591. Podobná práva měli s velkou pravděpodobností i včelaři ve zkoumané oblasti.[79]

Díky dostatku lesů v okolí se začalo v oblasti získávat dřevo, jehož těžba se stala důležitým zdrojem obživy. V lese bylo provozováno také lesní včelaření, o čemž svědčí zachovalé označení v obci Veřovice zapsané v roce 1749 nazývané V Brti.[80] Tento název označující územní lokalitu V Brťách se zachoval až do současnosti[81] a dokazuje, že zde byly umístěny dutiny stromů, kde žily včelstva tj. brtě.

Na základě informací v závěti biskupa Bruna lze předpokládat, že brzy po osídlení oblasti byly včely z lesa přeneseny do blízkosti obydlí, do zahrad, a včelařství se stalo součástí rolnického hospodářství. Začalo se včelařit v klátech, ve vydlabaných kmenech stromů a tento způsob včelaření zde přetrval do konce 19. století, ve Veřovicích ještě o něco déle. Kláty byly jedlové, lipové či javorové. Albín Tománek popsal kláty a způsob včelaření v nich v brožurce vydané k 50. výročí včelařské organizace ve Veřovicích dle výpovědí starých včelařů takto: „Tyto kláty se zpracovaly na dení a byly jedňáky až šesteráky. Dení bylo přibližně 75 cm vysoké, 8 – 12 cm široké a 60 cm hluboké. V tomto dení stavěly včely šikmé plásty zvané prostice. Práce v klátech byla velmi jednoduchá. Před vysazením roje se dení vytřelo rojovníkem, doprostřed se vsadily 3 – 4 klínky – laťky, aby se plásty netrhaly. Na poválek – strop se přilepilo několik kousků voští, aby se včelám naznačil směr stavby. Při rojení se včely silně stříkaly, aby roj neuletěl. Po sednutí se střepaly na včelařské síto, které včelař zavěsil
 do stínu. Když vyhledal matku, dal ji do kladky – klícky kterou položil mezi včely na síto. K večeru donesl roj před připravený úl, matku v kladce dal do dení a klepáním na síto nutil včely, aby se rychleji stáhly do dení. Za dva až čtyři dny matku z kladky vypustil a roj nechal v klidu. Roj takto usazený vystavěl v dobrém roce plné dení až 70 cm dlouhých plástů, které zanesl medem. Na podzim udělal včelař podřez, odřezal dolní konce plástů. Pak dení podestlal suchou kapradí, dobře uzavřel a včely měl zazimovány. Na jaře, obyčejně před velikonočními svátky, vybral podestýlku a přebytečný med vyřezal, uložil do dřevěných nádob zvaných fasek. Takto uložený med, který byl dobře vyzrálý a zavíčkovaný vydržel několik roků.“[82]

Zápis v obecní kronice Bludovic z první poloviny 17. století dokládá včelařství v této obci, když uvádí, že jeden roj včel stál 5 zlatých a 15 grošů. V záznamech o dědických převodech se často uvádí, že se dětem odkazovaly úly s včelami, které byly vydlabány
ve špalcích z kmene stromů.[83]

Albín Tománek označil období mezi léty 1860 – 1880 za vrchol včelařství v obci: „Včelařilo se v každém pátém domku. Velcí včelaři mívali dvacet až třicet dvojáků až čtveráků rozestavěných po zahradě a pěkně obílených, krytých šindelem.“[84] O úspěšném období včelařství svědčí i zápis z roku 1898, popisující obec Hodslavice: „Mnoho je míst se jménem „Ve včelíně“, upomínka to dob starších, kdy včelařství zde velmi kvetlo, majíc tomu vhodná místa, kolem nichž množství lip bylo vysázeno.“[85]

Do roku 1916 se ve Veřovicích včelařilo výhradně v klátech, toho roku včelař Josef Chalupa osadil první úl s rámky a o rok později včelař Jan Geryk postavil první včelín s úly s rozběrným dílem.[86] V ostatních vesnicích se používaly deskové úly s rozběrným dílem již dříve před první světovou válkou.[87] V Mořkově zavedl první rozběrné úly, tzv. moravské stojany učitel na místní škole Raška.[88] Zavedení rozběrného díla je považováno za mezník v historii včelařství, pronikalo však mezi včelaře jen velmi pomalu.[89] Tento počin je jedním
ze základních znaků období  doprovázející šíření a uplatňování racionálního včelařství.

Díky Josefu Gerykovi a Jana Chalupovi se začaly i ve Veřovicích budovat úly z desek
a kláty začaly chátrat.[90] Poslední kláty ve Veřovicích se zachovaly zhruba do 50. let
20. století.[91] Podle fotografií se jednalo o několik obílených klátových úlů, nejčastěji se vyskytovaly tři, umístěné pod jednou sedlovou stříškou, krytou šindelem.[92] Podle výpovědi Jana Matuše je vyráběl například jakýsi Marek. Ve včelařské kronice Veřovic jsou vyfoceny poslední z nich.

Jeden z posledních klátových úlů ve zkoumané oblasti se dochoval do současnosti v Mořkově na zahradě domu č.p. 64 na ulici Najštef. Úl postavil Jan Frydrych, majitel usedlosti od roku 1931, pravděpodobně brzy po tom, co se stal vlastníkem pozemku. Včelařil v něm až do 70. let 20. století.[93] Klát se sedlovou dřevěnou stříškou krytou lepenkou má průměr více než 1 m a výšku více než 1,20 m a je zhotoven podle výpovědi Petra Mičky ze smrku.[94] Úl je určen celkem pro 4 včelstva a je upraven na rámky. Každá z částí je opatřena vlastními dvířky se sklem, vše dohromady je kryto společnými dřevěnými dvířky, která jsou umístěna
ze severozápadní strany. Z jihovýchodu jsou pak 4 jednoduchá česna. Jedná se jen o díry v klátu vyvrtané na různé strany. Včely tak podle svého umístění v úlu vylétají na různé světové strany, tzn. na východ, jihovýchod a jih. Klát není nijak zdoben. Současným vlastníkem je včelař Petr Mička, který má v úmyslu klát zrekonstruovat a opatřit stříšku šindelem.

Druhý z nich se nachází také v Mořkově.[95] Je asi 1 m vysoký o průměru necelých 40 cm. Tento klát, určený pro jedno včelstvo, byl postaven až v 50. letech 20. století Františkem Černochem a sloužil spíše jako dekorace zahrady. Má zelenou stříšku jehlanovitého tvaru a je obit deskami střídavě v zelené, hnědé, bílé a žluté barvě. Úl je dále zdoben česnem ve tvaru hlavy a letákem. Je zde patrná podobnost česna s česny na štramberských úlech vystavených
ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, podle kterých se patrně autor inspiroval. Podobná česna pocházející z nedaleké obce Ženklava popsal Richard Jeřábek.[96]

V období první světové války musela odejít řada včelařů na frontu a včelařství začalo upadat. Také díky tomu, že bylo nedostatek cukru, byla včelstva drancována a tak mnohdy nepřežila zimu.

Po válce začal zájem o včely znovu stoupat. Úroveň včelařství však byla na nízké úrovni a včely byly po válce zanedbané. Tyto důvody vedly k rozhodnutí, založit včelařský spolek
a organizovat v něm včelaře. Ustanovení spolku mělo vytvořit snadnější podmínky pro své členy, které by vedly k rozvoji včelařství.

 

4. 2. Vývoj spolkové činnosti ve zvolené oblasti

 

4. 2. 1. Základní organizace Českého svazu včelařů Mořkov – Životice u Nového Jičína

 

Včelařský spolek s názvem Včelařský spolek pro Mořkov a okolí[97] vznikl v Mořkově v roce 1918 z podnětu Františka Duška, toho času řídícího učitele školy tamtéž. Zakládajících členů bylo 18, u zrodu spolku stáli včelaři z obcí Mořkov a Životice.[98] Na ustavující schůzi byl zvolen prvním předsedou spolku František Dušek, místopředsedou Jan Geryk, jednatelem Jan Bartoň a za pokladníka byl ustanoven František Cabák. Nově vzniklý spolek se stal členem Zemského ústředí včelařů moravských se sídlem v Brně.

Důvod založení spolku dokládá zápis ve spolkové kronice: „Včelařství v tehdejších letech všeobecně nebylo na výši. Rozběrné dílo pronikalo jen pomalu a tak i v Mořkově se včelařilo tehdy převážně na divoko,…“[99] Začlenění samostatných včelařů do společného spolku mělo vytvářet a zajišťovat podmínky a předpoklady pro všestranný rozvoj včelařství.

Spolek se v následujících letech úspěšně rozvíjel, počet členů stoupl na 47.[100] Jelikož v okolních vesnicích, tzn. v Hodslavicích, Hostašovicích, Straníku a Veřovicích se dosud spolky neutvořily, zastřešoval mořkovský spolek také včelaře z těchto obcí. Zdařilé působení spolku a jeho činnost v podobě vysazování medonosných keřů a stromů na podporu včelí pastvy v obci a zakupování včelařského nářadí byla patrna nejen ve zvyšujícím se počtu členů z okolních obcí, ale i v rozvoji včelaření, protože „přibývá stále více úlů s rozběrným dílem.“[101]

            S přibývajícím počtem členů vznikaly snahy včelařů z jednotlivých obcí o založení vlastních spolků.[102] Dne 30. prosince 1934 proběhla ve Veřovicích včelařsko-štěpařská valná hromada, na které byly přítomným sděleny informace o snahách na založení nového spolku.[103] Mořkovský spolek neměl proti zřízení nového spolku námitky.[104]

I po oddělení veřovských včelařů se počet členů spolku dále zvyšoval. Vedle včelařů z Mořkova byli členy spolku také včelaři z Hodslavic, Hostašovic, Straníka, Životic a Žiliny.[105] Zároveň se zvětšoval majetek spolku, postupně se zakupovaly včelařské potřeby, které si mohli členové v případě potřeby zapůjčit.[106]

Včelaři pod záštitou spolku vysazovali medonosné stromy a keře a tím rozšiřovali včelí pastvu a zkrášlovali veřejná prostranství v obcích. Akáty a lípy zakoupené v Kelči byly například vysázeny před českou školou v Životicích, dále v Mořkově podél silnice k hornímu nádraží a podél silnice z Mořkova do Hodslavicích.[107] Včelaři se podíleli na výsadbě kolem evangelického i katolického hřbitova v Mořkově[108] a hřbitova ve Straníku.[109]

            V roce 1938 přistoupil zdejší spolek za člena družstevního cukrovaru v Bratislavě, celkově s 45 členy a 250 včelstvy tj. 10 podíly a 500 Kč.[110] Ze stavby cukrovaru nakonec sešlo
a vložený kapitál byl vrácen členům.

20. výročí svého založení si spolek připomněl v roce 1939. V rámci oslav byl František Cabák uznán valnou hromadou za čestného člena spolku za 20tileté konání věrné služby jako pokladník, dále bylo čestné členství uděleno odstupujícímu předsedovi Františku Mičkovi.[111]
Na další valné hromadě konané v prosinci téhož roku bylo uděleno čestné členství všem zakládajícím členům spolku.[112] Ve výročním roce byla zřízena včelařská knihovna.

            Nadějný rozvoj včelařského spolku byl v roce 1939 omezen německou okupací. Spolek přesto ohlásil okresnímu úřadu podle přípisu od ústředí, že „bude vyvíjet svou činnost
i nadále.“[113] V roce 1941 se dále spolek rozrostl, protože dle nařízení Svazu včelařských spolků museli být všichni včelaři z jednotlivých obcí organizováni u nejbližšího spolku svého okresu, tzn. že byli do spolku v Mořkově přičleněni všichni včelaři z Hodslavic, Hostašovic
a Straníka,[114] kteří dříve spadali pod včelařský spolek ve Valašském Meziříčí.[115]

            V roce 1942 se změnil název spolku. Na mimořádné valné hromadě konané dne
14. června byl schválen nový název a to Včelařský spolek v Mořkově.[116]

Ve válečných letech byla zavedena povinná dodávka medu. Z jednoho včelstva měl být odevzdáván 1 kg medu.[117] Sběračem medu byl ustanoven František Cabák a sběrna byla zřízena v jeho hospodě v Mořkově č.p. 106.[118] Zde se konala většina včelařských schůzí a dalších aktivit, tato hospoda byla považována za spolkovou místnost včelařů.[119] Kromě medu odevzdávali včelaři také vosk a voštiny.[120]

            Rok po skončení 2. světové války došlo k mnoha změnám. V roce 1946 byli zvoleni noví funkcionáři spolku. Nově zvolený jednatel Neradil: „nabádá v nově osvobozené vlasti k živější spolkové činnosti a dává návrh k pořádání včelařského plesu a včelařské výstavky,…“[121] Zde se projevuje tendence překročit ryze odborné včelařské dimenze a aktivně vstoupit i do spolkového a kulturního života lokality. V témže roce byla zavedena jednatelem Neradilem včelařská informační služba v Hodslavicích.[122] Zároveň došlo k reorganizaci vrcholných včelařských orgánů. Všechny včelařské spolky ležící v oblasti expozitury Zemského národního výboru v Moravské Ostravě byly přičleněny ke Slezskému ústředí.
Od této chvíle se vrcholným orgánem mořkovského včelařského spolku, i přes nesouhlas vyjádřený na členské schůzi,[123] stalo Zemské ústředí slezských včelařských spolků se sídlem v Opavě.

V roce 1948 oslavil včelařský spolek 30. let svého trvání. K tomuto roku sdružoval celkem 89 včelařů z obcí Mořkov, Hodslavice, Hostašovice a Straník.[124] Byly provedeny volby nových funkcionářů a zároveň byl ustanoven nový sběrač medu.[125] V jubilejním roce došlo
k  rozvoji spolkového života. Spolek uspořádal řadu akcí, vedle kurzu medového pečiva
s následnou výstavkou medových výrobků, také včelařský ples a včelařskou výstavu spojenou se zahradní slavností. Dále byl položen základ pro zřízení včelařské pozorovací stanice v Hodslavicích.[126] U příležitosti tohoto jubilea byla založena kronika včelařského spolku v Mořkově.

Zemské ústředí včelařských spolků bylo v roce 1949 zrušeno a k 1. dubnu téhož roku zahájily činnost Včelařské kraje. Sídlem Včelařského kraje Ostrava, pod který mořkovský spolek spadal, bylo město Opava. Také v Mořkově došlo v tomto roce k zásadním změnám
ve spolku. 6. listopadu byl ustanoven samostatný včelařský spolek v Hodslavicích, jehož součástí se zároveň staly obce Hostašovice a Straník.[127] Mořkovský spolek oddělením Hodslavic ztratil aktivního člena Josefa Neradila, který se v posledních letech podílel na rozvoji spolkové činnosti. Za hlavní důvod oddělení je uváděna velká vzdálenost zmíněných obcí
od Mořkova.[128] Počet členů samostatného spolku v Mořkově tímto klesl na 45 členů. O rok později se však zvýšil na 47, v roce 1951 na 51 členů.

Oddělením členů z Hodslavic, Hostašovic a Straníka došlo k útlumu spolkové činnosti. Členové spolku sice měli snahu pořádat včelařské plesy, včelařské výlety, vykonávat brigádu
na lípy, apod., ale nakonec se žádná z navrhovaných činností vlivem různých faktorů neuskutečnila.[129]

Spolek byl stále povinen odvádět med a vosk, případně voští. Sběračem byl ustanoven Jiří Macíček, dodávka medu stoupala, například v roce 1950 činila 1,50 kg z jednoho včelstva. Sběrač vždy vyhlásil v místním rozhlase termín sběru. Dle splnění předepsané dodávky medu dostávali včelaři příděl cukru na krmení včel. Včelaři uzavírali na dodávku medu smlouvy.[130] Největším problémem v tomto období byly nákazy včel, proto bylo zavedeno rokem 1952 povinné léčení přípravkem BEF.[131]

V roce 1953 byl zaznamenán velký úbytek včelařů, ke spolku se hlásilo jen 34 členů se 140 včelstvy.[132] Mnoho včelařů přestalo včelařit hned z několika důvodů. Mezi nejčastější patřila ztráta včelstev vlivem sněhové kalamity či nedostatečného přídělu krmného cukru
a vysoko stanoveným kontingentem medu.[133] Činnost spolku byla proto v následujících letech velmi slabá. Pokračovala jen výsadba medonosných stromů a keřů. Včelařský spolek v Mořkově byl od roku 1956 povinen vyslat jednoho svého člena jako člena osvětové komise v Mořkově, byl jím ustanoven Jiří Macíček.

            V roce 1957 proběhla reorganizace ve včelařství. Včelařský spolek v Mořkově byl přejmenován na Základní organizaci Českého svazu včelařů v Mořkově. Po několika letech se znovu aktivizovala činnost spolku, kromě přednášky byl uspořádán také dvoudenní výlet členů na Slovensko. O rok později oslavila včelařská organizace v Mořkově 40. výročí činnosti. Kromě výroční schůze, kde byli vyznamenáni zakládající členové, zájezdu a přednášky
pro členy se nekonaly žádné další podniky.

            Na počátku 60. let hrozila mořkovskému spolku likvidace z důvodu nesplněného limitu počtu 50 členů požadovaných k činnosti samostatného spolku. Protože měla včelařská spolková činnost v Mořkově jednu z nejdelších tradic v novojičínském okrese, projevila se snaha na jeho zachování. Po přímluvách Josefa Neradila, tč. okresního včelařského důvěrníka, byl spolek nakonec zachován. Ke spolku byli připojeni včelaři z Životic[134] a tím byl splněn požadavek
na zachování této základní organizace. Vznikla tak Základní organizace českého svazu včelařů Mořkov – Životice. Počet členů ve spolku k roku 1961 byl 53.

            Včelaři byli v 60. letech 20. století povinni účastnit se soutěží v produkci medu
a odpracovat brigádnické hodiny na zvelebení obce. Takto situaci hodnotí pamětní kniha spolku: „V této době, kdy je to včelařích požadována stále větší obětavost jako: soutěžení medu
a odpracování brigádnických hodin v JZD, na koupališti a další, přivádí včelaře do rozpaku, neboť každý včelař pracuje v některých oborech a na včelky zůstává málo čas.“[135] Výrazné ztráty na včelstvech včelaři v těchto letech pociťovali vinou postřikům plevelů.

Pravidelně se konaly včelařské přednášky, nepravidelně byly doplněny promítáním filmů s včelařskou tématikou.

            V roce 1966 se změnil systém zásobování včelařů cukrem. Místo dosavadních poukazů na zlevněný cukr dostali včelaři jednorázový příspěvek na včelstvo. Touto změnou se zjednodušila včelařská agenda a opatření mělo své výhody i pro včelaře, protože si mohli koupit takové množství cukru, jaké potřebovali. Zároveň byly zrušeny dodávky medu a med se vykupoval volně u Jiřího Macíčka.[136]

            Snahy o zapojení mládeže do včelaření vyústily v roce 1967, kdy byl při základní devítileté škole v Mořkově ustaven zájmový včelařský kroužek. Činnost kroužku spočívala v teoretickém i praktickém vzdělávání v chovu včel. Kroužek byl v následujících letech úspěšně provozován, staral se o vlastní úly. Finančně byl kroužek podporován z řad rodičů a přátel školy a základní organizací včelařů v Mořkově. Po několika letech však kroužek z důvodu nezájmu dětí zanikl.

            V jubilejním roce 1968, kdy oslavil spolek 50 let od svého založení, uspořádal hned několik podniků. V masopustu to byl včelařský ples, v létě slavnostní schůze, po níž navazoval v prostorách koupaliště včelařský karneval, který byl velmi úspěšný. Tímto byla zahájena tradice každoročního pořádání letních večerů. Z výtěžku karnevalu jezdili včelaři
na odborné zájezdy.

            První pojízdný včelín se v Mořkově objevil v roce 1972. Postavil ho bývalý předseda spolku Alois Pítr.[137] V dalších letech začali kočovat i další včelaři, František Macháč a později Jan Dořičák. Včelaři přisouvali své vozy se včelami do obce Kunín, kde se pěstovala řepka.[138]

            V roce 1974 oslavila obec Mořkov 700 let od svého založení. Jedním z mnoha podniků, které se k tomuto jubileu uskutečnily, byla výstava v místní škole, kde se představily místní spolky včelařů, zahrádkářů, myslivců, chovatelů drobného zvířectva zvaných králíkářů
a malíři.[139]

Od poloviny 70. let 20. století si včelaři mořkovského spolku začali pořizovat včely kraňské, tzv. kraňky,[140] včely, které byly vyšlechtěny k dosahování vysoké a vyrovnané medné výnosnosti, vysoké odolnosti proti nemocem, nízké bodavosti, rozbíhavosti a schopnosti provádět tiché výměny matek. Včelaři však v některých letech ztrácí včely z důvodu postřiků, které provádělo JZD v Mořkově a výskytem nemoci včel, kvůli kterým bylo zakázáno se včelstvy kočovat.

            Se stárnutím členské základny vznikají ze strany včelařů obavy z nedostatku mladých lidí ve spolku, kteří podle nich nemají o včelaření zájem. Proto bylo v zájmu včelařů vychovávat své nástupce. V roce 1983 se podařilo znovuobnovit činnost včelařského kroužku při základní škole v Mořkově pod vedením Aloise Pítra, po jeho onemocnění převzal vedení kroužku Miroslav Černoch.

Dalším důvodem, který odváděl zájemce o včelaření, byl výskyt včelích nemocí, hlavně varroázy,[141] se kterými včelaři neustále bojují i dnes. Byl zaveden povinný odběr měli, vzorky se zasílají na vyšetření přítomnosti roztoče Varroa a přistupuje se k preventivnímu léčení proti tomuto roztoči. V letech, kdy se varroáza v okrese Nový Jičín nevyskytovala, mohl být obnoven přísun včel k hospodářským kulturám, do kterého se zapojili i kočovníci z Mořkova.

Včelařská organizace se zapojila v rámci Národní fronty do prací na zvelebování obce, hlavně výsadbou stromků zlepšovala pastevní podmínky pro včely.

            V roce 1988 si včelařská organizace připomněla 70. výročí založení včelařského spolku. K této příležitosti se ve spolupráci se svazy chovatelů a zahrádkářů uskutečnila ve dnech
8. – 10. října společná výstava těchto složek v sále společenského domu. Na ni navázala slavnostní schůze, kde byli vyznamenáni zasloužilí členové spolku.

Od 90. let 20. století je chod organizace zajišťován tak, aby byly plněny všechny požadavky pro její činnost. Spolupracuje s Okresním výborem Českého svazu včelařů, Obecním úřadem Mořkov a s Okresním včelařským spolkem Nový Jičín při léčení včelstev, čemuž je věnována velká pozornost. Léčení je prováděno organizovaně. V roce 1995 byla zavedena dotace pro včelaře, čímž se částečně řeší propad včelařství.[142] Počet členů Základní organizace Českého svazu včelařů Mořkov – Životice u Nového Jičína se pohybuje nad 40 včelařů.

Odbyt a prodej medu byl zpočátku organizován přes soukromé výkupce, což nebylo
pro včelaře výhodné, protože mu med prodávali pod cenou. Postupně si každý včelař vytvořil okruh pravidelných odběratelů, kterým prodává med, případně další včelí produkty, tzv.
ze dvora.[143]

Činnost spolku v organizování kulturních podniků v obci upadla po roce 1989. Postupně se upustilo od pečení perníčků a jejich prodeje na pouti i od pořádání karnevalů v areálu koupaliště. Udrželo se jen posezení včelařů a jejich rodinných příslušníků u táboráku. Od roku 2007 se včelaři zapojili do spoluorganizování Dne obce Mořkov.

V roce 2008 si organizace připomněla 90. výročí založení včelařského spolku. K tomuto jubileu připravila ve dnech 4. – 6. října v sále společenského domu výstavu.

Je nutné konstatovat, že po roce 1989 řada spolků v obci zanikla, například Svaz chovatelů a Svaz zahrádkářů, ale Základní organizace Českého svazu včelařů Mořkov – Životice u Nového Jičína stále vyvíjí činnost, která se v posledních letech zaměřuje hlavně
na udržení dobrého zdravotního stavu včelstev a zabezpečení a plnění všech ozdravných opatření a nařízení. Důvodem pro zachování spolku je funkční organizovanost orgánů Českého svazu Včelařů, na celostátní a okresní úrovni, státní dotace na včelstva a samozřejmě láska včelařů ke včelám a jejich uvědomělost potřeby včel.

 

4. 2. 2. Základní organizace Českého svazu včelařů Veřovice

 

První snahy k založení včelařského spolku ve Veřovicích začaly již v roce 1932.
Ke vzniku spolku však v tomto roce pro nezájem včelařů nedošlo. Další snaha na založení spolku pokračovala o rok později. Na den 28. října 1933[144] byla svolána porada, které se zúčastnili i včelaři ze sousedních Borovic. Po rušné diskuzi bylo odhlasováno podat žádost
na Ústředí včelařských spolků v Brně, která byla dne 3. prosince 1934 schválena.[145] Od této doby pracoval již zvolený přípravný výbor ve složení Čeněk Urbanovský, Čeněk Geryk a Ignác Špaček.[146]

Na první valné hromadě dne 30. prosince 1934[147] byly přítomným včelařům sděleny informace o postupu při založení nového spolku, a poté byly provedeny první volby výboru. Prvním předsedou byl zvolen Čeněk Urbanovský, místopředsedou Ignác Špaček, jednatelem Čeněk Geryk, funkci pokladníka měl zastupovat František Křížek.[148] Celkově vstoupilo
do nové organizace 28 členů, zároveň byli do spolku ve Veřovicích přičleněni také včelaři z obce Bordovice. Nově ustanovený Včelařsko-štěpařský spolek ve Veřovicíh si stanovil tyto hlavní cíle: „Starati se o rozmnožování včelí pastvy, prošlechtění chovu a propagovat vysazování ovocného stromoví.“[149]

Vytýčené úkoly, prvotně zvelebování včelí pastvy, začal spolek plnit již v roce svého vzniku. Dle zpráv kroniky podal například už v roce 1935 žádost na povolení osazování obecních pozemků medonosnými stromy a keři, což bylo po schválení obecním zastupitelstvem provedeno. Mimo tyto aktivity spolek neopomíjel ani osvětovou a kulturní činnost.

Úspěšná činnost spolku byla v následujících letech patrna na zvyšujícím se počtu členů. Ve Veřovicích bylo v roce 1936 evidováno 31 včelařů, o rok později 37.[150]

            Od roku 1938 byla činnost včelařského spolku ve Veřovicích omezena vlivem německé okupace. Činnost spolku byla slabá, omezila se hlavně na rozšiřování včelí pastvy. Protože spolkové schůze nemohly být kvůli zákaz shromažďování oficiálně pořádány, scházeli se včelaři u svých včelínů. Z tohoto období se traduje výrok včelaře Čeňka Geryka, kterým zhodnotil vzniklou sudetskou hranici, jenž byla vzdálena jen několik minut cesty od Veřovic: „A naše včelky na jaře budou létat na Ženklavsko do Lipového na propustky.“[151]

            Po osvobození v květnu 1945 byla znovu obnovena aktivní činnost spolku. První poválečná schůze v prosinci 1945 znamenala počátek dalšího rozvoje spolku ve Veřovicích. Brzy byla obnovena tradice pořádání podzimních včelařských večírků v sále U Večeřáků nebo na Fojtství. Iniciování těchto zábav vynášelo spolku značný zisk, a proto mohl nakupovat
pro své členy včelařské potřeby.[152] Pokračovalo se ve výsadbě na podporu včelí pastvy, v horní části obce byly vysázeny lípy a keře pámelníku, lípy byly vysázeny i na Fojtově kopci a kolem řeky Jičínky. Spolek také vyséval svazenku a vičenec.

            V roce 1947 hrozil včelařskému spolku ve Veřovicích, i přes jeho aktivitu, zánik, protože dle nařízení ústředí v Opavě měly být slučovány malé spolky. Veřovští včelaři tak měli být připojeni ke spolku v Mořkově, s čímž však členové nesouhlasili. Nakonec byli v roce 1948 k Veřovicím připojeni včelaři z Ženklavy, celkově tak čítal spolek 47 členů. Tato reorganizace se týkala také včelařů z Bordovic,[153] kteří se do roku 1948 hlásili ke spolku ve Veřovicích. Ti byli z důvodu příslušnosti obce k okresu Místek připojeni k obci Lichnov.[154]

            Od roku 1948 byl zaveden systém vyplácení státního příspěvku na cukr pro zakrmení včelstev místo přidělování nezdaněného cukru. Cukr si pak včelaři nakupovali na vydané poukázky přímo v obchodě. Spolek však musel plnit povinné dodávky medu a vosku.[155] Vosk včelaři odevzdávali neradi, potřebovali ho na výrobu mezistěn. Ty si vyráběli sami, neboť nebyly dostupné na volném trhu.

            V roce 1950 došlo k reorganizaci včelařského spolku, kdy bylo zrušeno Zemské ustředí a místo něj byl zřízen Krajský včelařský odbor se sídlem v Opavě. Stejně jako spolek v Mořkově sem spadaly i Veřovice.[156]

            Na začátku 50. let 20. století přistoupil spolek k odchovu vlastních včelích matek. K těmto účelům byl zvolen výzkumnický kroužek. Zároveň se spolek staral o nově přistupující členy, určoval pomocníky, kteří měli včelařům-začátečníkům pomáhat a radit. Ti pak byli
ze získaných znalostí zkoušení před výborem. Úkolem všech členů bylo zároveň osazovat neobdělávané pozemky medonosnými stromy a keři.[157]

            Pro odlehlost Ženklavy od Veřovic se projevovaly snahy o osamostatnění ženklavských včelařů. V roce 1951 byla podána první žádost Jednotě včelařů v Praze. Včelařský spolek nevznikl. Snahy o osamostatnění se opakovaly ještě v roce 1954, kdy včelaři z Ženklavy přestali docházet na spolkové schůze do Veřovic s tím, že včelařský spolek tentokrát založí. Nepodařilo se.

            Během padesátých let se vyskytovala ve Veřovicích častá nákaza včel. Pokud byla
ve včelstvech zjištěna roztočová nákaza, bylo povinností včelařů včely léčit. Zároveň byl vydán zákaz na vývoz včel z obce.

            V roce 1956 se zřekl funkce předsedy spolku jeho zakládající člen a dlouholetý předseda Čeněk Urbanovský, za své zásluhy byl prohlášen čestným členem. Zároveň byl v tomto roce zvolen nový místopředseda spolku.[158]

V následujícím roce došlo ke změna názvu spolku z důvodu reorganizace ve včelařství. Původní název Včelařský spolek ve Veřovicích byl nahrazen pojmenováním Základní organizace Českého svazu včelařů Veřovice.[159]

            25 let činnosti si včelařský spolek připomněl v roce 1958. K tomuto výročí byla uspořádána výstava ovoce a zeleniny v sále Kulturního domu, doplněna promítáním filmu
s včelařskou tématikou.[160] Na slavnostní schůzi byli k tomuto výročí vyznamenáni zakládající členové spolku.

V letech 1959 až 1961 se včelaři zapojili do oslav Mezinárodního včelařského dne. K této příležitosti uspořádali slavnostní schůze doplněné přednáškami.[161]

            Velmi aktivní práci vykazoval včelařský spolek v 60. letech 20. století, kdy se včelaři podíleli na rozšiřování včelí pastvy, vysadili jívy u Kurníku na Veselkovém kopci i jinde, dále okrasné keře, vrby, keře černého rybízu, pámelníky, ovocné stromy. Výsadba akátů, jív a lip probíhala ve spolupráci s Mysliveckým sdružením. Dále vysévali svazenku a pohanku, to například na pozemcích JZD. Mimo jiné pomáhali včelaři v akci „Z“ ve výstavbě kulturního domu, ve kterém od roku jeho dokončení v roce 1964 probíhaly tradiční podzimní zábavy včelařů zvané krmášové večírky.

            Stejně jako v Mořkově zaznamenali v 60. letech 20. století včelaři slábnutí včelstev. Tento úhyn byl způsoben postřiky zemědělských kultur.[162] V rámci spolku se proto v roce 1964 přikročilo k chovu včelích matek, pro tento účel byly zakoupeny dva úly.[163]

            V roce 1966 se spolek rozhodl zřídit si vlastní včelařské středisko, které by se stalo spolkovou klubovnou a zároveň by zde byl zřízen včelín a sad spolku. Pro stavbu byl určen pozemek na Stodolově. Organizace se zpočátku potýkala s nedostatkem finančních prostředků na nákup stavebního materiálu, Tuto situaci vyřešila půjčkami od jednotlivých členů, což se setkalo s jejich porozuměním, protože: „chuť a nadšení na zbudování vlastního stánku byla velká.“[164] V následujícím roce spolek postupně získaný pozemek oplotil, vysadil v něm ovocné stromy a započal se stavbou klubovny a se včelínem. Slavnostní otevření dokončeného včelařského střediska se pro veřejnost uskutečnilo dne 16. července 1968. Středisko se stalo místem, kde se začala soustředit téměř veškerá aktivita spolku.

Otevření Včelařského střediska se zároveň konalo u příležitosti 35. výročí trvání včelařského spolku. Tomu předcházelo uctění památky zesnulých včelařů se mší svatou v místním kostele Nanebevzetí Panny Marie. Poté následovalo společné zasedaní veřovských včelařů, okresního výboru včelařů, zástupců místního národního výboru, Osvětové besedy
a složek Národní fronty.[165] V odpoledních hodinách konečně došlo k otevření střediska
za přítomnosti veřejnosti a v areálu se následně uskutečnila veselice s dechovou hudbou.[166]

            V následujícím roce začali včelaři plně využívat své středisko. Konaly se zde schůze spolku spojené s přednáškami, byly zde uspořádány různé kulturní akce od stavění a kácení máje, Svátku matek, Jánského ohně po Letní večery. Spolek zde přivítal exkurze z jiných organizací. Včelařské středisko se stalo také místem konání různých oslav jubileí nejen včelařů, ale i ostatních obyvatel obce. Klubovna se brzy jevila jako nedostačující a proto byly přikročeno k přístavbě levého křídla. Mimo to byla vykopána studna a došlo k elektrifikaci budovy. Zároveň včelaři chovali v areálu střediska společná včelstva, o které se staral určený včelař.[167]

            V 70. letech 20. století navázala organizace s podobně bohatou kulturní a osvětou činností jako v předcházejících letech. Pravidelně pořádal jánské ohně, krmášové večírky
a zabíjačky. Na poli chovu včelstev utrpěl spolek v roce 1973 ztráty díky tomu, že místo cukrem krmili někteří včelaři svá včelstva medokrmem,[168] který, jak se ukázalo brzy, krystalizoval a včely ho tak nemohly přijímat a umíraly hlady. Zároveň se vyskytla nosemová nákaza. Nakonec se i s tímto včelaři i jejich včely vyrovnaly. Ve stejném roce, u příležitosti 100. výročí založení včelařské organizace v českých zemích a 40. výročí založení včelařské organizace ve Veřovicích, uspořádali včelaři slavnostní členskou schůzi a včelařské odpoledne s veselicí.

            Dále se spolek podílel na akci Ozelenění obce, kterou vyhlásila vláda ČSSR, v rámci níž členové včelařů vysazovali lípy, javory, jívy, akáty a pámelníky. Dřeviny byly vysázeny v okolí včelařského střediska, na Juráčkové horečce, u vodního příkopu na Petrově, na Kociánovém kopci a na Peklech, atd.[169] Mimo to se členové spolku s postupně podíleli na dokončovacích
a údržbářských pracích na budově včelařského střediska.

            Mezi další aktivity spolku patřilo v roce 1949 znovuobnovení včelařského kroužku
při místní škole.[170] Pro práci kroužku byl sestaven plán prací jednotlivých lekcí, vedoucím kroužku se stal včelař Jaroslav Lacina. Pod jeho vedením se žáci úspěšně účastnili soutěže
o Zlatou včelu. Kroužek přestal v roce 1981 fungovat z důvodu pracovních povinností vedoucího.

            V roce 1983 oslavila základní organizace včelařů ve Veřovicích 50. let od svého založení. Oslava se uskutečnila dne 3. července v areálu včelařského střediska, kde proběhla slavností schůze mimo jiné za účasti zástupců složek Národní fronty, kteří konstatovali, že „…včelaři se řadí mezi nejaktivnější složky v obci.“[171] Po společném obědě následovalo včelařské odpoledne pro veřejnost. V rámci oslav byla vydána brožura 50 let ZO včelařů
 ve Veřovicích, kterou sepsal dlouholetý člen, funkcionář spolku a učitel včelařství Albín Tománek.

            V následujících letech pokračovali členové s budováním a úpravami včelařského areálu, zabývali se léčením včelstev a podíleli se stejně jako v přecházejících letech na kulturním životě obce pořádáním řady podniků, nově začali pořádat Papučové bály. Také se podíleli
na osazování obce lípami, které dodalo JZD Beskyd, stromy byly vysazeny nad střediskem spolku, okolo dolního kravína, podél železniční trati od mostu na kolonii ke strážní budce
a podél příkopů v obci. Pámelníky byly vysázeny okolo železniční trati.

            Počátkem 90. let 20. století pokračuje spolek ve své činnosti. Jedním z největších aktivit včelařského spolku byla práce v areálu včelařského střediska, tzn. údržba spolkové budovy, péče o sad a starost o spolková včelstva.[172] Mimo to spolek ani v 90. letech 20. století neupustil od pořádání zábav pro veřejnost, postupně však došlo k omezení těchto akcí na minimum. Každoročně pořádal alespoň jednu z tradičních akcí buď Jánský oheň, Krmášový večírek, případně domácí zabíjačku.

V roce 1993 oslavil spolek 60. let od založení. Oslava se uskutečnila 4. července v areálu Včelařského střediska, tzv. včelínku, jak včelaři své zázemí mezi sebou nazývají.
Po slavnostní členské schůzi se pro veřejnost konala odpolední zábava.[173] K tomuto jubileu zároveň vzniklo album fotografií, na kterých jsou zobrazeni jednotliví členové u vlastních včelínů.[174]

Spolek se ještě v roce 1990 podílel na výsadbě 800 kusů pámelníků podél železniční trati, kdy finanční náklady na nákup rostlin uhradil místní obecní úřad se zemědělským družstvem Beskyd. Jednalo se o jednu z největších akcí na zvelebení včelí pastvy, kterou spolek realizoval. Ze zápisu z obecní kroniky je patrné, že se v budoucnu počítalo s pokračováním podobných aktivit: „(…), aby naše krajina dostalo alespoň částečně původní ráz a naše včeličky měly dostatek pastvy po celý rok.“[175] Následný zápis dále uvádí důvody vedoucí
k osazování krajiny: „Těmito akcemi se sleduje nejen zlepšení včelí pastvy, ale především zlepšení životního prostředí v naší obci.“[176] V následujících letech však nastal obrat, kdy se
z důvodu nevyjasněných majetkových vztahů v zemědělství přestalo s výsadbou medonosných stromů a keřů. Naopak převodem některých pozemků do soukromých rukou došlo k likvidaci dříve vysázených rostlin. Členové spolku pak alespoň pokračovali v péči o stávající výsadbu.[177]

Od roku 1992 se včelaři potýkali s problémy s prodejem medu, protože byl zastaven výkup medu prováděný Jednotou.[178] Včelaři měli možnost med odprodávat soukromým výkupcům, to však pro ně z důvodu nízkých výkupních cen nebylo výhodné. Někteří včelaři začali tuto situaci řešit snižováním počtu včelstev. Postupně si však většina z nich vybudovala okruh vlastních odběratelů. Zápis obecní kroniky v roce 1997 informuje, že „s výkupem medu nebyly žádné problémy, protože odprodej medu si zajišťovali sami včelaři.“[179] Tak jako v jiných organizacích se včelaři potýkali s včelími nemocemi, proto byli nuceni provádět každoroční léčení včelstev proti varroáze a odebírat vzorky zimní měli.

             I po roce 2000 pokračuje spolek s údržbovými pracemi v areálu Včelařského střediska. Kulturní podniky spolku se omezily pouze na akce pro vlastní členy, postupně se upustilo
od pořádání podniků pro veřejnost z důvodu stárnutí členské základny, snižujícího se počtu návštěvníků pořádaných akcí a z důvodu zvýšených nákladů. Dříve převažující podíl včelařského spolku na kulturním životě obce klesl i z důvodu aktivit fotbalového oddílu AFC Veřovice, Sboru dobrovolných hasičů a obecního úřadu.

70. let od svého založení oslavil spolek pouze v rámci spolku a přizvaných hostů z řad místního obecního úřadu a okresního výboru Českého svazu včelařů. Členové spolku se nejvíce v posledních letech věnují udržení zdravých včelstev.

4. 2. 3. Základní organizace Českého svazu včelařů Hodslavice – Hostašovice – Straník (Bludovice)

 

S výzvou k založení samostatného včelařského spolku v Hodslavicích byli osloveni místní včelaři v září roku 1949 s tím, že pokud většina vysloví se vznikem spolku souhlas, proběhne v blízké době ustavující schůze. Osloveni byli zároveň včelaři z obcí Hostašovice
a Straník, z důvodu, že se jedná obce blízké, které mají společnou měšťanskou školu, kostely
i poštovní úřad. Pro založení se vyjádřili všichni včelaři.[180]

Ustavují schůze Včelařského spolku pro obce Hodslavice, Hostašovice a Straník proběhla dne 6. listopadu 1949. Na tento den svolali zakladatelé Josef Neradil a Josef Jarkovský včelaře z uvedených obcí do hostince Na Fojtství  v Hodslavicích, kde přítomní v počtu 27 osob založení včelařského spolku schválili.[181] Tím vznikl spolek střední velikosti.

Dle zápisu z ustavující schůze krystalizovala myšlenka založení spolku už od roku 1930, kdy byli organizovaní včelaři z jedné obce ve třech různých spolcích. Situace se změnila v roce 1941, kdy byli všichni včelaři z obcí Hodslavice, Hostašovice a Straník podle nařízení Svazu včelařských spolků přihlášeni u nejbližšího spolku svého okresu, tj. u Včelařského spolku
pro Mořkov a okolí. Vzhledem ke značné vzdálenosti zejména ze Straníku a Hostašovic
do obce Mořkov, byli schůze přespolními velmi slabě navštěvovány a zájem o spolkovou činnost ochaboval. Po zvážení tohoto stavu a s přihlédnutím k tomu, že obec Hodslavice byla přirozenějším střediskem pro spolkovou činnost, dospěli zakladatelé k rozhodnutí, vytvořit novou samostatnou organizační jednotku ze tří výše uvedených obcí.[182]

Prvním předsedou spolku byl zvolen jeho zakladatel, tj. Josef Neradil, toho času ještě jednatel spolku v Mořkově, místopředsedou Alois Horák, jednatelem Josef Dorotík
a pokladníkem Josef Hromádka. Zároveň byl v každé obci ustanoven tří a čtyř členný výbor. Zvoleným předsedou bylo navrženo, aby se spolkové schůze konaly střídavě v jednotlivých obcí, což bylo členy přijato sice s povděkem, nakonec však byla za spolkovou místnost ustanovena místnost v hostinci Na Fojtství. Další schůze se však konala v další hodslavské hospodě U Hubů. V roce založení spolku byla vznikla spolková kronika, jejímž zapisovatelem se stal předseda spolku.[183]                      

Mořkovský spolek neměl žádné námitky proti založení nového spolku v Hodslavicích, vyskytly se však spory mezi spolky, které řešily rozdělení dříve společného majetku.
Ke konečnému vypořádání mezi spolky došlo až na konci roku 1950.[184]

Nově ustanovený spolek byl už zpočátku velmi aktivní. Velkou měrou se zde využily zkušenosti získané ze spolkové práce při mořkovském spolku, zejména v osobě Josefa Neradila. Během prvního roku činnosti uspořádal spolek včelařskou výstavu na hodslavskou pouť, kurz pečení medového pečiva pro ženy, ze zisku výstavy pak zájezd pro členy na Výzkumnou stanici v Opavě, dále se podařilo založit spolkovou knihovnu a ustanovit zájmový včelařský kroužek při Palackého národní škole v Hodslavicích. Vyhlásil také soutěž pořádku a čistoty
na včelínech.[185]

Na rok 1951 se plánovalo uspořádání spolkové plesu jako včelařské besedy.[186] Z důvodu nevhodných termínů a obsazenosti sálů, se ples nakonec neuskutečnil. Ostatní plánované aktivity se zajistit podařilo. Byla zorganizována brigáda na vysázení akátů a lip, včelařský zájezd, kurz šití slaměných rohoží, došlo k rozšíření knihovny, ke zvýšení počtu včelstev, k odvedení určeného množství medu a voští. Byla znovu vyhlášena a vyhodnocena soutěž pořádku a čistoty na včelínech. Spolkem byl dále podporován včelařský kroužek při škole v Hodslavicích a také spolupracoval s místní osvětovou komisí.

Roku 1952 přispěl i do osvětové činnosti v rámci okresu, podílel se na zajištění včelařské expozice na Okresní zemědělské výstavě konané na podzim v Novém Jičíně.

Z iniciativy Hodslavic byla mezi místním včelařským spolkem a včelařským spolkem
v Novém Jičíně na rok 1953 vyhlášena soutěž nazvaná O lepší spolkovou činnost,[187] která měla přispět k osvěžení spolkové činnosti „…stran kulturní práce, pořádku dodávky medu a vedení administrativy.“[188] Proto byl spolek v tomto roce aktivní. Staral o příděly krmného cukru
a dohlížel na správné léčení včelstev, budoval včelí pastvu. Spolupracoval přitom se Správou lesů, když podal žádost na umožnění vykopání lip z lesní části obce Hodslavice zvané Domorac s tím, že tyto lípy pak budou osazeny ve vesnici. V roce 1953 byl také ustanoven výzkumnický kroužek při organizaci, který úspěšně pracoval zejména díky aktivitě Josefa Staňka.[189] Soutěž byla dle schválených kritérií bodována a Hodslavský spolek v tomto klání zvítězil.[190]

V roce 1953 došlo k reorganizaci spolku, byly zrušeny včelařské spolky a vznikly Včelařské organizace Českého svazu včelařů. V rámci této změny byli od tohoto roku
za každou z obcí voleni důvěrníci, aby tak byla zprostředkovaná lepší komunikace mezi místními národními výbory a včelařskou organizací.

První okresní včelařská výstava byla uspořádána v roce 1954 v Novém Jičíně. Dohromady trvala tři týdny. Mezi vystavovateli byli i zástupci z hodslavské organizace, Josef Staněk ze Straníka, který výstavu obeslal svým vynálezem medometu tangenciálně-zvratného
a zásuvkovým úlem, za což obdržel I. a II. cenu a Josef Neradil, který za dvourámkovou sekci
a úl s dvojitým dnem s předsíňkou získal I. a III. cenu.[191]

Nejčastější tématy, které členové spolku řešili v 50. letech 20. století se staly otázky preventivního léčení včelstev, dodávky medu a vosku a přídělu cukru. Sběračem medu
ve spolku byl Jaroslav Hromádka z Hodslavic. Cukr si včelaři vyzvedávali v místním obchodě Jednoty. Spolek pracoval jen na poli péče o včely, jeho členové vysévali semena svazenky
a bílého jetele v místech kolem svých pozemků, dále ovocné stromy a jiné medonosné stromy
a keře, případně uspořádal pro své členy přednášky a zájezdy. Pro žáky navštěvující včelařský kroužek vykonávali přednášky. Od roku 1956 se pravidelně účastnili krajských soutěží, kde se umisťovali na předních místech.

V roce 1955 bylo nejvíce včelstev v obci Hostašovice a to 193, o které se staralo
19 včelařů, v Hodslavicích včelařilo 26 včelařů se 135 včelstvy a v obci Straníku se
o 44 včelstev staralo 8 včelařů.[192] Tento trend, kdy bylo v Hostašovicích na počet včelařů nejvíce včelstev, se projevoval i v dalších letech. Mezi včelaři této základní organizace pracovali dva významní členové. Josef Neradil z Hodslavic, předseda spolku, se stal okresním důvěrníkem Českého svazu Včelařů v Novém Jičíně roku 1957, později se stal jeho předsedou. Druhý z nich, Josef Staněk ze Straníku byl úspěšným zlepšovatelem včelařských pomůcek. Jeho vynález zvratného medometu byl patentován.[193]

Podle nových stanov Československého svazu včelařů z roku 1957 se změnil včelařský spolek na název Základní organizace Československého svazu včelařů Hodslavice.[194]

V noci z 18. na 19. srpna roku 1958 zasáhla oblast živelná přírodní pohroma v podobě povodně vzniklé průtrží mračen. Mezi jinými byli zasaženi i včelaři, zejména pak z obce Hodslavice. Celkově přišli o 19 včelstev. Voda zničila a odnesla řadu včelařských potřeb.
O vzniklých škodách bylo vyrozuměno ústředí Českého svazu včelařů v Praze, které zasáhlo
ve spolupráci s pojišťovnou v Novém Jičíně a postiženým včelařům byly vyplaceny náhrady škod.[195]

Roku 1960 byl hodslavský spolek velmi aktivní. Připojil se k akci Mezinárodního týdne včelařství, kdy pro žáky hodslavské a stranické školy uspořádal spolek přednášky o významu včelařství a v obcích vyvěsil plakáty propagující včelařství. S těmito akcemi v rámci včelařského týdne pokračoval i následujících letech. Mezi další aktivity spolku patřilo vybudování včelařské expozice ve spolupráci se Základní organizací Českého svazu včelařů v Novém Jičíně v rámci okresních výstavních trhů. Dále byl v rámci spolku ustanoven chovatelský kroužek s cílem chovat včelí matky.[196] Kroužek nepracoval příliš progresivně, včelí matky chovalo jen asi pět včelařů a to jen pro vlastní potřebu.

Každoročně spolek prováděl výsadbu medonosných stromů, ovocných stromů a dalších listnatých stromů a keřů a výsev různých druhů rostlin jako zlatobýl obecný, svazenka, vičenec, bělotrn, melisa a srdečník. Osazovány byly plochy kolem potoků a vlastní zahrady včelařů.
I přes rozšiřování včelí pastvy se včelaři potýkají se snižujícím se počtem včelstev, zejména díky nemocem včel, nosemě, a vlivem prováděných postřiků plevelů.

V roce 1961 se objevil v hodslavském včelařském spolku nový trend včelaření. Jedná se o včelaření kočovné, tzn. že jsou včely umístěné v pojízdných vozech přisouvány k zemědělským kulturám pro jejich opýlení. První kočování s včelstvy zahájil Josef Staněk s počtem 20 včelstev usazených v novém kočovném voze, který si pro tuto potřebu sám zbudoval ze starého vyřazeného vozidla. Podobně využil i starou autobusovou vlečku. V následujících letech se počet kočujících včelařů postupně zvyšoval. Tak například v roce 1963 už kočovali 3 členové spolku a to k lánům řepky JZD Sedlnice a JZD Jasenice.[197] Všechna kočující včelstva musela být vyšetřena veterinárním zařízením v Opavě. Od roku 1964 se spolek dokonce začal zapojovat do soutěže o nejvyšší počet včelstev přisunutých k zemědělským kulturám. V tomto roce už kočovali včelaři s více než 140 včelstvy na červený jetel a řepku olejku a obsadili tak druhé místo v rámci okresu.[198] I v následujících letech se spolek soutěže účastnil a dosahoval na přední místa žebříčku. Z tohoto úspěchu pramenila finanční odměna pro spolek. Kočovalo se na vikev ozimou, jetel červený, do ovocných sadů, k řepce olejné, k bobu, k hořčici, k pohance. V roce 1969 už kočovalo 5 včelařů ze Základní organizace Českého svazu včelařů v Hodslavicích,[199] v roce 1976 jich bylo 10, v roce 1982 kočovalo celkem 15 členů.

Kromě toho se spolek účastnil i soutěže o nejvyšší dodávky medu. Včelaři se spolek podílel na výpomoci v Akci Z a ve špičkových obdobích vypomáhali zemědělskému družstvu.

V 60. letech 20. století se začala vyvíjet spolupráce včelařů se Svazem zahrádkářů
a Sdružením myslivců zvláště při vysazování včelomilných stromů a keřů, ale také na poli kulturním. Jak se tato spolupráce vyvíjela prameny neuvádí. Včelařská organizace vysazovala různé druhy ovocných stromů, dále kaštany, vrby, topoly, keře rybízu a angreštu.

Úspěšně pracoval v 60. letech 20. století včelařský kroužek žáků ve Straníku
pod vedením Josefa Staňka. Žáci se starali o dvě včelstva, jedno z nich získali z vlastního roje. Získaný med odváděli do výkupu, část se pak dělilo mezi žáky. Několik let projevoval spolek snahy a založení včelařského kroužku také v Hodslavicích a Hostašovicích. V Hostašovicích se ho podařilo založit už v roce 1964, v Hodslavicích byl založen až v roce 1968 pod vedením Josefa Neradila, tč. předsedy Okresního výboru v Novém Jičíně. V celostátní soutěži včelařských kroužků se hodslavský kroužek umisťoval na předních místech.

Na poli včelařského výzkumnictví vynikal v 60. letech 20. století Jan Štec z Hostašovic. Vedl si přehledné záznamy o dění v přírodě během roku a o všech svých včelstvech, o kterých zaznamenával výtěžek z každého úlu. Také začal s výrobou slaměných úlů, ve kterých zkoušel včelařit.[200] Pro zájemce z řad včelařů uspořádal kurz výroby slaměných úlů, tzv. slamáků.[201] Josef Staněk pokračoval se zdokonalováním svého patentního medometu, aby jej pak s úspěchem vystavil na výstavě Olomouc 68.[202] Po výstavě byl oslaven řadou včelařů a institucí na zhotovení medometů.

Proto začal Ústřední svaz včelařů spolu se Spotřebním družstvem v Praze jednat
o započetí sériové výroby.[203]

Na podzim roku 1968 si spolek připomněl 20. výročí založení včelařského spolku.[204] Jubileum spolek oslavil na výroční členské schůzi konané na jaře roku 1970.

V 70. letech 20. století pokračovala včelařská organizace se svou prací. Velmi významné místo zaujal spolek na poli přísunu včelstev k zemědělským kulturám, v soutěži se umisťoval na předních místech v rámci okresu i celé republiky. Uznávaná byla práce kroužku zlepšovatelů, zvláště pak Josefa Staňka. Se svými vynálezy se kroužek zúčastňoval výstav pořádaných při výročích okolních spolků, například v roce 1971 kroužek zlepšovatelů obeslal svými výrobky expozici lidových výzkumníků instalované na včelařské výstavě u příležitosti oslav 60. let založení včelařské organizace ve Štramberku[205] nebo v roce 1972 vystavoval
na včelařské výstavě v Bílovci, která byla uspořádána v rámci oslav 70. let trvání spolku.[206] V 70. letech 20. století uzavřela hodslavská organizace družbu s Kysuckým Novým Mestom.
V rámci této spolupráce se spolky navzájem navštěvovaly.

Úspěšně pracoval pod vedením Josefa Neradila i včelařský kroužek při základní škole v Hodslavicích. Pravidelně se žáci účastnili soutěže O zlatou včelu, kde se v rámci okresu umisťovali na předních místech a postupovali do krajského kola.

V roce 1974 si spolek připomněl 25. let od svého založení.[207] V červenci uspořádal spolek Včelařské odpoledne v sále Kulturního domu v Hodslavicích spojené s taneční zábavou.[208] Jubilejní výroční schůze proběhla v listopadu. Zasloužilým členům spolku byly předány pamětní plakety za činnost pro spolek, slavnostní akt doprovodila kulturní vložka žáků školy. Účastnicí byli pohoštěni medovinou. Pro veřejnost uspořádali včelaři v rámci svého výročí přednášku Včelí produkty ve výživě a lékařství.[209] Za svou činnost získal spolek
u příležitosti 25. let od založení Čestnou vlajku Ústředního výboru Českého svazu včelařů.[210]

K rozšíření Základní organizace Českého svazu včelařů Hodslavice
o včelaře z okolní obce Bludovice došlo v roce 1979, kdy zároveň organizace oslavila 30. výročí založení včelařské organizace. Spolek využil spojení s obcí Bludovice a tak se slavnostní schůze uskutečnila na chatě Vojenských závodů Bludovice. Schůze byla spojena s kulturním pořadem a hudbou za účasti členů a jejich rodinných příslušníků.

V 80. letech ztratila organizace dva ze svých nejaktivnějších členů. V roce 1980 zemřel Josef Staněk, vynálezce zvratného medometu, odvíčkovače plástů, ometače včel a dalších zlepšováků. V roce 1985 zemřel Josef Neradil,[211] zakladatel hodslavského spolku a dlouholetý funkcionář spolku i okresního včelařského výboru.[212] Úmrtím Josefa Neradila ztratil svého vedoucího včelařský kroužek při místní škole a jeho činnost byla utlumena. Oba patřili mezi progresivní včelaře a propagátory kočovného včelaření. Kronika spolku uvádí výrok Josefa Neradila, kdy včelařům radí: „Chlapi, včely patří na kola.“[213]

            Soutěž přísunu včelstev k zemědělským kulturám, ve které se spolek umisťoval
na předních příčkách, byla díky výskytu včelí nemoci varroázy zastavena v 80. letech
20. století. Díky tomu musela řada včelařů přestat kočovat se včelstvy. V roce 1986 kočovalo ještě 16 včelařů, o rok později se jejich počet snížil na 10. Pokud se nákaza nevyskytla, kočovalo včelařů více.

V roce 1989 oslavila organizace 40 let své činnosti, což bylo „oslaveno prací
i posezením u sklenky dobré medoviny a ohlédnutím o 40 let zpět. Neboť zanedbat včely si nedovolí žádný včelař a medovina je k vzpomínání lékem. Dobrá medovina je stará medovina
a tak spolu se vzpomínkami budou ladit.“[214]

Po celou dobu činnosti spolku byl med vykupován Jednotou. Se změnou režimu v roce 1989 padl i monopol výkupu medu. V hodslavské organizaci byl výkup medu prováděn soukromou výkupní firmou Apis z Oder, později firmou Včela Předvoj a.s., pro které v obci výkup prováděl pracoval místní včelař Richard Jedlitschka.[215] Většina včelařů však výkupce medu ignorovala a prodávala přímo spotřebitelům nebo soukromým obchodníkům.[216] Postupně si tak každý včelař vytvořil okruh svých odběratelů. Tento systém je náročnější, ale pro včelaře výhodnější. Začaly se však vyskytovat přebytky medu, proto řada včelařů přistoupila ke snížení počtu včelstev nebo začala hledat náhradní řešení k využití medu, tzn. vaření medoviny či pálení pálenky z medu s názvem medovec pro vlastní potřebu.[217]

Omezeno bylo i kočovné včelaření, protože ze zemědělských kultur je včelami produkován světlý med, který má nízkou cenu výkupu a zároveň zemědělci nejsou schopni platit za opýlení osazených ploch dostatečně výhodnou cenu. Proto se včelařům kočovné včelaření s připočtením nákladů na dopravu přestává vyplácet. Postupně se snižuje také zájem zemědělců o přisouvání včel k zemědělským kulturám.[218] V současnosti nekočuje z včelařské organizace nikdo.

Utlumení spolkové činnosti nastalo po roce 1989, kdy se začal snižovat počet členů
a s tím i počet včelstev. Bylo to způsobeno nízkou výkupní cenou za včelí produkty, vysokými náklady na včelařské vybavení a vzrůstající cenou cukru. Mnoho včelařů bylo odrazeno bojem proti včelím chorobám způsobených roztočem Varroa Jakobsoni. Spolek však přesto dále funguje. V roce 1999 oslavil spolek 50 let svého založení slavnostní členskou schůzi konanou
v hasičské zbrojnici v Hodslavicích.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

5. VLIV ČINNOSTI VČELAŘSKÝCH SPOLKŮ NA ŽIVOT V OBCÍCH

Už od počátku svého vzniku plní včelařské spolky svou hlavní funkci související s všestranným rozvojem včelařství, tzn. metodickou podporu včelařů vedoucí k co největší výnosnosti pěstovaných včelstev. Včelařská organizace však nikdy nebyla pro včelaře jen organizací čistě odbornou. Sdružení včelaři – přátelé, jak se navzájem všichni včelaři mezi sebou nazývají, je pro včelaře zároveň i jakýmsi přátelským svazkem, jenž je spojen láskou k včelám. Nikdy nebylo ve spolcích podstatné, jakého jsou jeho členové náboženského vyznání či jakou mají politickou příslušnost.

Spolky nepatřily mezi izolované organizace, které by svou činnost soustředily jen
na své členy. Už to, že se podílely na zavčelování oblasti, přinášelo pro obyvatele užitek. Spolky se zároveň snažily zapojit do kulturního života jednotlivých obcí pořádáním různých zábav a podniků. 

 

5. 1. Činnost mořkovského včelařského spolku

 

Spolek pořádá dle stanov Českého svazu včelařů v průběhu roku několik členských
a výborových schůzí a schůzi výroční, tzv. valnou hromadu, na kterých jsou členové seznamováni s organizačními záležitostmi a debatují nad aktuálními otázkami ve včelařství. V Mořkově se schůze konaly nejvíce v hostinci Františka Cabáka,[219] později v místnostech společenského domu a jinde. Na výroční schůze byly zvány i manželky včelařů, některé bývaly doplněny kulturním programem s občerstvením.[220] Současně si včelaři na členských schůzích spojených odbornými přednáškami rozšiřují vědomosti.

Pro své členy pořádá spolek vždy nejméně jednu přednášku za rok na aktuální témata.[221] V době činnosti včelařského kroužku žáků školy v Mořkově se přednášek účastnili i jeho členové, žáci základní školy. Na zajímavější z přednášek jsou zváni i členové sousedních spolků. Některé z nich jsou zároveň určeny i pro široké publikum z řad dětí a nevčelařů. Ti se jich účastnili nejvíce tehdy, byla-li přednáška spojena s promítáním filmů.

Pro své členy organizují spolky také kurzy. Včelaři se na nich mohli například naučit chovat včelí matky nebo šít slaměné rohože[222] sloužící k zateplení úlů.[223]

Spolek má svou včelařskou knihovnu. V Mořkově byla založena v roce 1939.
Za půjčovné knih do 14 dnů se neplatilo, pokud však nebyly knihy vráceny do této doby, činilo penále 50h za kus.[224] Podle toho, jak se měnil knihovník spolku, měnilo se i umístění knihovny. V současnosti se knihovna nachází u včelaře Vladislava Kyselého.

Dle zájmu z řad včelařů pořádá spolek pro své členy zájezdy a exkurze. Vždy je hlavním cílem cesty některý z výzkumných včelařských ústavů nebo větších včelařů, ať už v České republice nebo na Slovensku, doplněný návštěvou okolních pamětihodností. Pokud byla uspořádána exkurze do Zubří, kde je pokusný včelín Výzkumného včelařského ústavu v Dole, pojala se tato exkurze jako turistický výlet přes hory a výletu se účastnili i rodinní příslušníci včelařů. Oblíbenými se v poslední době staly včelařské poutě na Svatém Hostýně,[225] které se včelaři pravidelně účastní. Spolek však neorganizuje společné zájezdy pro členy, ale včelaři se sami mezi sebou domlouvají a jedou buď autem nebo vlakem.

Svou činnost prezentoval navenek mořkovský spolek od počátku 80. let 20. století
ve vývěsní skříni umístěné ve středu obce. Zároveň zde byly uveřejňovány materiály, jejichž úkolem byla propagace včelařství. V současnosti takovou vývěsku spolek nevlastní.

V dřívějších letech se spolek podílel na výsadbě medonosných rostlin, stromů a keřů v obci a jejím okolí. Od těchto aktivit se v posledních letech upustilo, přesto však dodnes mnoho rostlin vysazených včelaři zdobí katastr obce. Organizace o rostliny, stromy a keře nepečuje. Údržbu veřejných prostranství, kde tato výsadba proběhla, provádí pracovníci obecního úřadu.

Do své činnosti se Včelařský spolek v Mořkově snažil zapojit nejen včelaře, ale i jejich rodinné příslušníky a mládež. Od roku 1988 například zavedl tradici „pro utužení přátelských vztahů mezi včelaři a jejich rodinnými příslušníky“[226] v podobě posezení u táboráku. Akce se koná vždy na podzim v Životicích, z počátku „u Lošáků u potůčka,“[227] za nepříznivého počasí se setkání konalo v prostorách pily Jana Kyselého. V posledních pěti letech je posezení pořádáno u domu manželů Dořičákových, kde, jak vypověděl včelař Dořičák, „pobékáme, zazpíváme, popijem“. K občerstvení byl buď připraven guláš nebo se opékají buřty. Kromě vzájemného předávání zkušeností mezi včelaři, se i přítomné manželky včelařů dozvědí, „že je i nějaká spolková činnost, co to obnáší a všecko, ona tam dostane kopu informací a už na to nahlíží z jiné stránky.“[228]

Včelařská organizace se v rámci celé republiky snažila propagovat chov včel u široké veřejnosti a doporučovala využívat všechny včelí produkty. Bylo však potřeba názorného příkladu jejich zužitkování. K tomuto účelu měly posloužit kurzy medového pečiva s ukázkou pečení a zdobení medových perníků určené pro ženy včelařů, ale i další zájemkyně. Jeden z takových kurzů medového pečiva[229] byl uspořádán k oslavě 30. výročí trvání mořkovského spolku v roce 1948.[230] Bezprostředně po něm následovala v místní škole výstavka výrobků z medu. Kurz vedla ředitelka Marie Nebovická v hospodyňské škole v Žilině.[231]

Další kurz pečení a zdobení medového pečiva byl uspořádán v roce 1986 pod vedením Julie Ruskové.[232] Po tři odpoledne kolektiv žen složených z manželek včelařů a dalších zájemkyň „připravil těsto, vykrajoval a zdobil velkou kolekci ozdobného medového pečiva,“[233] která se dne 23. února vystavovala a prodávala v sále Společenského domu v Mořkově. V rámci kurzu Julie Rusková zároveň přednášela o včelách, o medu a o jeho zužitkování v domácnosti. Praktické rady, recepty, způsoby zdobení prezentované Julií Ruskovou ovlivnily využívání medu a pečení medového pečiva v jednotlivých domácnostech.[234]

V následujících letech využívaly účastnice kurzu, kolektiv až třiceti žen, manželek včelařů, ale i dalších zájemkyň, svých získaných dovedností a pekly kolekce medového pečiva, které pak prodávaly na Mořkovské pouti.[235] Přispěly tak k další propagaci včelařství
a ke zviditelnění včelařského spolku.

S pečením se začínalo už na konci března, aby perníčky do pouti konané kolem svátku na svatého Jiří, tj. 24. dubna, změkly. První den se pečivo napeklo, druhý den se zdobilo a třetí den se dozdobovalo a balilo. Perníky se připravovaly buď v mořkovské pekárně nebo v sále kulturního domu, kam se dovezly trouby. Velký prostor sálu byl výhodný, protože bylo potřeba ozdobené perníky rozložit, aby poleva rychle zaschla. Zúčastněné ženy měly tuto aktivitu rády, protože „vždycky jsme pro ně zajistili nějaké občerstvení, samozřejmě jídlo a ony byly rády, povykládaly si, veselo bylo.“[236] Včelařské kurzy se staly záminkou společenského setkávání, jak tomu bylo například u draní peří. Ženy chodívaly péct perníky zadarmo, každá dostala perník jen pro své děti. Z výdělku se pořádaly zájezdy pro včelaře a jejich manželky, kam byly pozvány i všechny ženy, které se podílely na pečení perníků. Vyrobené pečivo se prodávalo
ve včelařském stánku většinou stojícího v prostorách před nákupním střediskem. To zajišťovali včelaři ze Životic, z důvodu, že místní byli zaneprázdněni péči o rodiny a známé, kteří je
o pouti navštívili.[237] V těchto letech byl o medové pečivo velký zájem, jak vypovídá zápis
v kronice obce Mořkova z roku 1987: „Výrobky včelařů jsou velmi atraktivní a stávají se vítaným suvenýrem z tradiční pouti.“[238] Konkurence při prodeji, kdy bylo pečivo nabízeno v několika dalších stáncích, se objevila v roce 1991. Včelaři tak měli v porovnání s minulými roky mnohem menší finanční zisk. V roce 1992 se od přípravy medového pečiva
 na pouť upustilo.

V zájmu včelařů vždy bylo, aby si vychovali své nástupce. Jednou z možností, jak přivést děti a mládež ke včelaření, kromě ovlivňování v rodinách, mohlo být založení včelařských kroužků při školách. Cílem včelařů bylo vychovat žáky k lásce ke včelám, dát jim první základy včelaření, nejen na teoretické úrovni, ale i pomocí praktických ukázek a ovlivnit je tímto natolik, aby v dospělosti začali včelařit. První zájmový včelařský kroužek při základní devítileté škole v Mořkově se podařilo založit v roce 1967.[239] O rok později se z prostředků rodičů a přátel školy zakoupil úl, který byl osazen včelstvem. Tak mohlo být včelaření demonstrováno i prakticky. Včelařskému kroužku pomáhali vést včelín včelaři-důchodci.[240] Kroužek fungoval ještě v roce 1983. V současnosti je snaha ze strany včelařů kroužek opět obnovit. V minulém roce oslovili vedení základní školy s touto nabídkou, ani jeden z žáků však zájem o tuto aktivitu neprojevil.[241]

Svou činností si včelařský spolek získával prestiž veřejnosti. Podílel se i na kulturním životě vesnice. Většinou se tak stalo, slavil-li spolek některé výročí svého založení. V těchto jubilejních letech byla vždy činnost oproti jiným letům aktivnější. Některé z úspěšných podniků se pak opakovaly i v následujících letech. Na těchto akcích se snažil spolek spolupracovat
i s jinými organizacemi v obci a z případného zisku podporoval i další subjekty. Kromě případné finanční podpory školy[242] a školky, ze zisku z včelařských podniků, daroval v úrodných letech mateřské školce med.[243]

K 30. výročí trvání spolku v Mořkově byl například v místním hostinci U Cabáka uspořádán I. včelařský ples tzv. beseda. Uskutečnilo se tak 7. února 1948.[244] Vstupné činilo
20 Kč, hrála místní hudba.[245] Pro spolek byla tato beseda výnosná, zisk mimo, jiné také z prodeje medového pečiva a medu, byl dále použit na další činnost spolku, tj. na zakoupení včelařských potřeb, škole v Mořkově byl darován příspěvek ze zisku besedy na zřízení školního rozhlasu. K tomuto výročí dále spolek uspořádal včelařskou výstavu spojenou s lidovou veselicí. Výstavu konanou v místnostech školy členové včelařského spolku obeslali předměty spjatými se včelařením. Vystavované předměty, které byly zvlášť pozoruhodné „buď vkusnou úpravou, pěkným provedením nebo praktickou hodnotou“[246] byly vyhodnoceny a majitelé byli oceněni diplomy. Výstava se konala 18. července od 8 do 18 hodin. Na výstavu bylo vstupné stanoveno na 10 Kčs pro dospělé a 2 Kčs pro děti, na zahradní slavnost, která navázala
na výstavu, pak 20 Kčs. Zahradní slavnost započala v 15 hodin odpoledne na výletišti, pozemku zapůjčeném od Jednoty Sokol v Mořkově, lidé se mohli občerstvit párky[247] a koláči,[248] součástí slavnosti byla tombola.[249] Výstava a následná zahradní slavnost byla úspěšná, z nečekaně vysokého zisku byla část věnována na výstavbu hasičské zbrojnice, za půjčení prostor
ke konaní těchto podniků získala finanční příspěvek mořkovská škola a Jednota Sokol. Zbytek zisku byl použit na zakoupení včelařských potřeb, plodin ke zvýšení včelí pastvy a na další aktivity spolku.[250]

V roce 1968, kdy si spolek připomněl 50 let svého trvání, včelaři zorganizovali společně se zahrádkáři ples, který se uskutečnil dne 10. února 1968 v místním pohostinství. Na ples byly usmaženy koblihy a připravena medovina.[251] Po slavnostní výroční schůzi dne 29. června v areálu koupaliště pokračovala oslava 50. výročí včelařským karnevalem, tzv. Letním večerem. Lidé se mohli občerstvit gulášem, řízkem s bramborovým salátem, lihovými nápoji, sodovkami a pivem. Pro děti byl připraven stánek s bonbony a kolo štěstí.[252] Součástí karnevalů byla tombola s včelími produkty. Tímto letním večerem byla zavedena tradice každoročního pořádání včelařských karnevalů v areálu koupaliště, které vešly v oblibu nejen u včelařů, ale
i u ostatních obyvatel Mořkova. Včelař Kyselý vypověděl: „To se bralo poctivě, to se bralo
od setmění do rána, to už lidi chodili s mlíkem.“[253] Pro včelaře se stalo pořádání těchto večerů zdrojem financí pro aktivnější spolkovou činnost, ze zisku byly pořádány zájezdy včelařů
a nakupovány včelařské potřeby. Na konání karnevalů upozorňovaly plakáty, vytvořené učitelkou Marií Hromádkovou. Za nepříznivého počasí se taneční zábava konala v Hostinci
u Cabáka. Od roku 1970 pořádala spolek letní večer společně se Svazem drobného hospodářského zvířectva v Mořkově, s tzv. králíkáři. Na karnevalu hrály buď hudby
z Mořkova, hudba Ády Malíka nebo Mikulova kapela, hudba Václava Kramoliše z Hodslavic, dále například hudebníci z Valašského Meziříčí nebo hudba Tatry Kopřivnice. Poslední karneval, Letní noc, se uskutečnil v roce 1990.

            K 70. výročí založení včelařského spolku v Mořkově uspořádala organizace ve dnech
8. – 10. října 1988 spolu se svazy chovatelů a zahrádkářů v sále společenského domu výstavu, kterou si celkově prohlédlo na 900 osob. Včelaři ve své expozici vystavovali úly, předměty, pomůcky, dokumentaci z vlastních zdrojů. Jednalo se o předměty sebrané v obci, ať už historické či novodobé. Vystavováno bylo také množství medového pečiva. Tato část měla přiblížit historii včelařství v Mořkově a okolí. Zahrádkáři vystavovali výpěstky a úrodu
ze svých zahrad v podobě ovoce a zeleniny, která se v  kraji pěstuje. Chovatelé vystavovali
v prostoru před společenským domem veškeré domácí zvířectvo, mimo jiné i akvarijní ryby.[254]

            V roce 2008 oslavila Základní organizace Českého svazu včelařů Mořkov – Životice
u Nového Jičína 90. výročí založení. K oslavě výročí uspořádali včelaři ve dnech 4. – 6. října v sále společenského domu výstavu. Podařilo se zapojit i další zájmové subjekty z obce, které zde prezentovaly svou činnost: myslivecké sdružení, zástupce Pítr ze zaniklého svazu zahrádkářů, Klub šikovných žen. Podstatná část výstavy ovšem patřila včelařům. Cílem bylo zaznamenat vývoj včelařských úlů, medometů, lisů na vosk a dalších pomůcek. K tomuto účelu si spolek zapůjčil některé předměty ze sbírek Valašského muzea v přírodě z Rožnova pod Radhoštěm[255]
a ze včelařského muzea v Chlebovicích,[256] některé z předmětů pocházely i z majetku místních včelařů. Dále zde byla prezentována včelařská literatura. Největší atrakcí výstavy se stal skleněný úl se živými včelami a včelí matkou. Na výstavě nechyběl ani stánek s občerstvením, kde včelaři nabízeli několik druhů medovin a medovníků, o které byl velký zájem. Na výstavu napekla Jaroslava Zubíková kolekci perníků, které zde pak prodávala. Součástí výstavy byla přednáška MUDr. Jany Hajduškové Včelí produkty ve výživě a lékařství určena pro širokou veřejnost. O výstavu a doprovodnou přednášku byl velký zájem, celkově se výstavy zúčastnilo kolem osmi set osob. Poslední den výstavy ji v rámci výuky navštívili žáci základní i mateřské školy. Děti výstavou provázeli místní včelaři-důchodci a na případné otázky dětem odpovídali. Samotní včelaři byli překvapeni, jak velkou podporu v obci mají.[257]

Mimo uvedené podniky připravované k oslavám jubileí, se včelařům v některých letech podařilo zorganizovat i další akce. Několikrát se uskutečnil včelařský ples, jeden z nich se konal po letech útlumu spolkové činnosti 20. února 1965 v sále místního hostince, k tanci
a poslechu hrála hudba z Valašského Meziříčí.

Vstupné na ples bylo stanoveno na 6 Kčs. Na plese bylo prodáváno medové pečivo vyrobené vyučenými cukráři Janem Cabákem a Františkem Gerykem. Nechyběla ani tombola
s medem, medovinou, perníkovou chaloupkou. Na ples upozornili včelaři obyvatelé Mořkova tištěnými pozvánkami a vylepenými plakáty.[258] Po roce 1968 se od konání plesů upustilo, konaly se už jen dva v letech 1973 a 1977. Místo plesů začali včelaři pravidelně pořádat výše zmíněné letní karnevaly.

Činnost spolku je podporována finančně nejen obecními úřady obou obcí, Mořkova
i Životic u Nového Jičína, ale i místními podnikateli. Za tuto finanční podporu mohou včelaři zakupovat potřebné včelařské pomůcky. Na druhou stranu očekávají obecní úřady spolupráci
ze strany spolku. Například včelařský spolek doplnil svou expozicí výstavu O minulosti
a výstavbě, které byla organizována v rámci slavností sedmistého výročí založení Mořkova v roce 1974.[259] Od roku 2007, se spolek také spolupodílí na organizaci Dne obce.[260] Včelaři zde provozují stánek, kde prodávají včelařské výrobky a produkty. Kromě medovin jednotlivých včelařů, například Jana Zubíka, jsou nabízeny medové perníčky, připravené Jaroslavou Zubíkovou a zdobené jejími dcerami.

 

5. 2. Činnost veřovského včelařského spolku

 

Od počátku založení vyvíjel včelařský spolek bohatou kulturní, osvětovou
a společenskou činnost, která byla určena nejen pro členy, ale i pro širokou veřejnost. Mezi nejaktivnější období spolku na poli kulturním patřila 60. a 70. léta 20. století.[261] Velkou zásluhu na tom měli aktivní členové, kteří svépomocně vybudovali včelařský areál, kde se veškerá aktivita spolku soustředila. Včelařské středisko, nazývané Včelínek vzniklo v roce 1968. Zde byl vysázen sad ovocných stromů, do kterého byl umístěn spolkový včelín. Zároveň zde vznikla budova klubovny ve tvaru podobném včelí buňce, kterou spolek postupně rozšiřoval
a upravoval.[262]

Finance na budování klubovny spolek nejvíce získával právě pořádáním řady kulturních akcí, zápůjčkou budovy veřovským občanům k pořádání různých akcí a oslav životních jubileí a výnosy ze sadu a včelstev. Úrodu ovoce spolek používal k přípravě kvasu a následnému pálení slivovice. Získaný med si buď prodával na svých akcích nebo se z něj vyráběl medový likér, který byl opět prodejním artiklem.

Spolek každoročně uspořádal řadu schůzí, členských a výborových, a schůzi výroční. Součástí některých členských schůzí, které spolek pro své členy pořádal, byly odborné přednášky, díky kterým si členové zvyšovali své odborné znalosti. Za dobu své existence spolek uspořádal na 70 přednášek různého zaměření od rad, jak se o včely starat v různá období roku, jak je léčit, jak využívat včelí produkty, po informování o nových trendech ve včelaření. Spolek uspořádal také několik přednášek určených pro pěstitele ovocných stromů. V rámci přednášek byly promítány také filmy se včelařskou tématikou. Dá se konstatovat, že přednášky uspořádané v prvních letech spolkové činnosti ve Veřovicích přinášeny informace praktičtějšího charakteru určené spíše pro začátečníky.[263] Postupně byly přednášky určeny
pro již zasvěcené včelaře.[264] Přednášková činnost ustala v 90. letech 20. století z finančních důvodu, náklady na učitele včelařství si musel každý spolek hradit sám. Spolek si ale uvědomoval, že se musí touto tématikou v následujících letech zabývat pro vzdělání nových členů. Několikrát včelařská organizace zorganizovala pro své členy praktické kurzy chovu matek.[265] Z počátku se schůze a aktivity spolku konaly buď v nádražní restauraci nebo v hospodě U Večeřáků. Po vybudování Včelařského střediska se vše soustředilo právě v něm.

V 50. letech se spolek snažil o pořádání pravidelných včelařských besed, které se měly konat v zimním období vždy jednou měsíčně, nesetkaly se však s kladnou odezvou. O nové členy se spolek staral také tak, že jim byl přidělen jeden ze zkušených včelařů, který měl v případě potřeby pomoci a poradit. Noví členové byli pak ze svých znalostí zkoušení
před výborem spolku. Spolek vedl od svého vzniku včelařskou knihovnu. Od roku 1968 vycházelo Veřovské žahadlo, které bylo distribuováno po celé obci. Jednalo se o informační bulletin, kterým byli členové, jejich rodinní příslušníci a obyvatelé Veřovic zábavnou formou informováni o schůzích a aktivitách spolku. Vyšel však jen několikrát.

Ze zisku z kulturních akcí byly pro členy uspořádány zájezdy, vždy s cílem navštívit některou z včelařských institucí či včelíny význačných včelařů doplněných o návštěvu památek v okolí.[266] Mimo to navštěvovali členové spolku a jejich rodinní příslušníci divadelní představení v ostravských divadlech.

Spolek se staral také o vychování si nové generace včelařů. První přednáška pro školní mládež o včelách byla uspořádána už v roce 1939. Pravidelná práce s mládeží začala v roce 1949, kdy byl založen při místní škole včelařský kroužek vedený učitelem Albínem Tománkem. Spolek podporoval kroužek finančně, přispěl například na zakoupení včelích úlů. Na oplátku členové kroužku vypomáhali včelařům při výsadbě medonosných stromů a keřů.[267] Roku 1958 byla dokončena stavba školního včelína.[268] Kroužek nepřetržitě pracoval, pravidelně se jeho členové účastnili okresních soutěží, pod vedením Albína Tománka až do roku 1972, kdy byla jeho činnost ukončena. Ke znovuobnovení včelařského kroužku při místní škole došlo v roce 1977. Pro práci kroužku byl sestaven plán prací jednotlivých lekcí, vedoucím kroužku se stal včelař Jaroslav Lacina. Pod jeho vedením se žáci úspěšně účastnili soutěže o Zlatou včelu. Spolek přestal fungovat v roce 1981 z důvodu pracovních povinností vedoucího a jeho pozdějšího odstěhování se z obce.[269] Včelařský kroužek měl k dispozici také včelí úly umístěné v areálu Včelařského střediska, kde mohli žáci získávat také praktické dovednosti v chovu včel.[270] Včelařský kroužek byl ustanoven i při škole v Ženklavě v roce 1955, toho času byli včelaři z Ženklavy součástí veřovského spolku.

Spolek pořádal také společná posezení včelařů s manželkami. Společné byly například
i oslavy Silvestra v klubovně spolku. Výhradně pro ženy včelařů uspořádal spolek
při příležitosti 35. výročí trvání spolku přátelské odpoledne, „kde byly pohoštěny a častovány sladkou medovinou.“[271] Pro manželky včelařů byly několikrát uspořádány oslavy Svátku matek. Pro ženy včelařů byly také určeny kurzy medového pečiva, kde se ženy naučily pečení
a zdobení medových perníků a medového pečiva. V roce 1950 byl uspořádán první takový kurz, který byl ukončen výstavou. Po 9 letech byl uspořádán znovu, přípravy probíhaly v jídelně školy. Ženy měly možnost při takovýchto aktivitách se nejen naučit něčemu novému, ale také setkat se s ostatními ženami.

Včelařsko-štěpařský spolek se zapojoval také do kulturního života vesnice a to velmi aktivně. V průběhu roku pořádal spolek řadu podniků inspirovaných tradičními výročními zvyky, jednalo se o Krmášový večírek, Jánský oheň, Stavění a kácení máje a zabíjačky a později také ples nazývaný Papučový bál, které si přetvořil dle svých potřeb do moderní podoby.

Výtěžek z všech akcí pořádaných včelařskou organizací byl určen na chod spolku, tzn. nákup včelařských potřeb a knih, případně byly z výtěžku financovány včelařské zájezdy.
Po započetí budování včelařského střediska byla většina z takto získaných prostředků investována na tento účel a později na jeho údržbu a rozvoj. Část získaného výtěžku byla věnována i místní škole, zvláště na podporu včelařského kroužku.

Mezi akce pořádané spolkem se s nejdelší tradicí řadí podzimní zábavy, které nejsou
od šedesátých let nazývány jinak než Krmášový večírek.[272] První z nich uspořádal spolek už v roce 1935 v Obecním hostinci a její pořádání opakoval i v následujících letech. Kontinuitu pořádání zábav přerušily až válečná léta. Tradice byla znovuobnovena v roce 1947.[273] Součástí večírku byla vždy tombola, kde mohli soutěžící získat med či medové pečivo, tzn. medové figurky a další drobnosti, které napekly ženy včelařů. Vždy byla k prodeji také medovina vyrobená včelaři spolku, jak obecně nazývali připravený medový likér.[274] O tom, že byly večírky v obci oblíbené, svědčí zápis v kronice spolku, který zábavu v roce 1966 hodnotí takto: „…byla pořádána Krmášová zábava v kulturním domě, k dobré náladě hrála hudba Beskyd. Prodáno bylo 317 vstupenek po 6 korun a 580 kusů losů po 2 koruny. Dále se prodalo 21 l medoviny a 14 l jiných likérů. Medové pečivo bylo přichystáno jen v menším množství, avšak zájem o něj byl veliký. Návštěvníci na zábavě byli převážně středních let, takže zábava byla veselá a rovněž se hodně zpívalo Čí jsou to hody?“[275] K tanci a poslechu hrála hudba, která se téměř každoročně obměňovala.[276] Většina těchto zábav se uskutečnila v hospodě U Večeřáků, od roku 1964 v nově postaveném Kulturního domě, na jehož výstavbě se mimo jiné podíleli
i včelaři. V polovině 80. let 20. století byly Krmášové večírky přesunuty do areálu Včelařského střediska. V některých letech byly Krmášové večírky doplněny i dalšími podniky. Například v roce 1960 se před večírkem uskutečnila výstava ovoce a zeleniny a v roce 1985 spojili včelaři Krmášový večírek se zabíjačkou. Tradice pořádání Krmášových večírků ustala na počátku 90. let 20. století, což dokládá i zápis v obecní kronice, kdy si včelaři uvědomili nutnost obměny: „Krmášový večírek už nebyl tak navštíven a včelaři budou muset uvažovat o nových akcích, které budou mít větší finanční efekt.“[277]

První Jánský oheň[278] či Svatojánský oheň uspořádali včelaři na budovaném Včelařském středisku v roce 1967, dle zápisu z včelařské kroniky z téhož roku přijali obyvatelé obce tento podnik velmi kladně: „Hrála dechová hudba a pro návštěvníky byla připravena medovina, domácí slivovice, špekáčky, guláš, vaječnice, pivo, víno a pro děti cukroví. Poslední hosté odcházeli v 5 hodin k ránu.“[279] Od té doby se konal tento podnik téměř každoročně. Pokud se zrovna neuskutečnil, bylo to proto, že podobnou akci uspořádala Tělovýchovná jednota Sokol v areálů hřiště a nebyla zde jistota dostatečné návštěvnosti. Kromě pohoštění pro návštěvníky nikdy nechyběl oheň, který byl atrakcí především pro děti, jak uvádí kronika: „Nejvíce radosti měly děti, které radostně skotačily u velikého ohně a pálily staré metly.“[280] Cílem pořádání těchto zábav bylo především získat prostředky pro budování včelařského areálu a zajistit kulturní vyžití pro obyvatele obce. V 90. letech 20. století se přestaly Jánské ohně organizovat.

V roce 1969 proběhlo poprvé ve středisku Stavění máje na začátku května a i jeho Kácení ke konci měsíce, což se také stalo tradicí. [281] Ke kácení máje však mnohdy ani nedošlo, protože jej dříve skácel někdo jiný. Také tato tradice byla možností pro místní obyvatele, aby se společně sešli a pobavili. Opět zde včelaři nabízeli různé druhy občerstvení s cílem finančního zisku na budování stanice. V polovině 70. let 20. století se od pořádání májů upustilo.

První ples s názvem Papučový bál uspořádal spolek v období masopustu v roce 1986 opět ve svém středisku. Papučový proto, že hosté byli opravdu obutí v papučích. Ples se konal ještě několikrát v 90. letech, ale od jeho konání se také postupně upustilo.

Nejdéle pořádanými akcemi pro veřejnost spolku se staly zabíjačky. Konaly se různě, někdy na jaře, v některých letech na podzim, někdy i v obou obdobích. První dvě zorganizoval spolek v roce 1975. Na zabíjačkách si mohli občané zakoupit zabíjačkové speciality, v nabídce byly jelita, jitrnice, klobásy, tlačenky, ovary i ovarové polévky. Zabíjačky byly spojeny
i s odpolední zábavou. Důvody organizování zabíjaček se znovu opakují, pořádají se proto, „aby byly získány alespoň nějaké prostředky nutné k údržbě střediska.“[282]

Mezi další aktivity spolku, kterými se podílel na kulturním životě v obci byly ovocnářské výstavy. Uspořádány byly v 60. letech 20. století, kdy byla ještě součástí spolku také štěpařská odnož.[283]

V roce 2001 se včelařský organizace spolu se Svazem zahrádkářů, Kynologickým klubem, Sborem dobrovolných hasičů a Mysliveckým sdružením prezentovala na výstavě konané v Kulturním domě ve Veřovicích v rámci Dne obce, kterým se oslavilo hned několika výročí najednou: 590 let od první zmínky o Veřovicích, 100 let fotbalu v českých zemích,
70. výročí organizovaného fotbalu ve Veřovicíh, 20. výročí partnerství s obcí Lampertswalde
ve Spolkové republice Německo, 30. výročí založení Českého zahrádkářského svazu
a 30. výročí založení Kynologického klubu ve Veřovicích.[284] Ve včelařské části byly vystaveny medové perníky různých tvarů sestavené do kompozic včelích pojízdných úlů a jejich okolního prostředí. Mimo to zde včelaři vystavili skleněný úl se živými včelami a včelí matkou.[285]

Kromě této aktivity spolek vychází obci vstříc i při dalších akcích pořádaných obecním úřadem, jedná se například o Dny obce. Včelaři na těchto akcích provozují svůj stánek, kde nabízí k prodeji medovinu a perníky. Podle Libora Bílka, tč. jednatele spolku, je spolupráce mezi včelařskou organizací a obecním úřadem velmi dobrá, organizace získává od obce finanční podporu na svou činnost spočívající především v údržbě Včelařského střediska. Libor Bílek však dodává, že obec podobně podporuje i ostatní spolky v obci.

Základní organizace Českého svazu včelařů ve Veřovicích patřila vždy mezi aktivní spolek, který se velkou měrou podílel na kulturním dění ve vesnici. Výsadbou medonosných stromů a keřů a dalších rostlin se přičinili o vytváření vzhledu veřejných prostranství
a o zlepšení životního prostředí v obci.  Zároveň se tak podíleli na vytváření bohatší včelí pastvy.[286] Od 90. let 20. století se však projevuje stagnace v činnosti organizace, která je způsobena vlivem několika faktorů. Jedním z nich je bezesporu změna společenské a politické situace v roce 1989, který se mimo jiné projevil snížením zájmu o spolkový život a o zmenšení účasti veřejnosti na aktivitách pořádaných spolkem. Dalším faktorem, který ovlivňuje aktivity spolku je stárnutí členské základny. Činnost spolku je v současnosti zaměřena jen na aktivity v rámci spolku a jeho členů.

 

5. 3. Činnost hodslavského včelařského spolku

 

Aktivity včelařského spolku, zahrnující obce Hodslavice, Hostašovice a Straník
a od roku 1979 Bordovice, byly od počátku velmi činorodé. Většina aktivit byla určena
pro členy spolku, méně však už pro nevčelařskou veřejnost.

Spolek se úspěšně prezentoval navenek mimo obce, po řadu let byl se svým pokrokovým přístupem řazen mezi nejlepší včelařské spolky okresu Nový Jičín. Účastnil se soutěží o nejvyšší počet včelstev přisunutých k zemědělským kulturám a pravidelně obsazoval přední místa i v rámci kraje. Také činnost včelařského kroužku při základní škole v Hodslavicích od roku 1960, kdy se žáci účastnili soutěží o Zlatou včelu byla úspěšná. Svou činností včelařská organizace přispívala ke kladnému povědomí veřejnosti nejen o spolku, ale
i o obcích, které byly jeho součástí. Vliv měla i práce místních včelařů, Josefa Neradila a Josefa Staňka.

V průběhu roku pořádal spolek několik členských a výborových schůzí. Jedenkrát za rok uspořádal spolek výroční schůzi, kde byli přítomni seznámeni s činností spolku za uplynulý rok.

Členské schůze se zpočátku konaly nejvíce v hospodě Na Fojtství v Hodslavicích, což bylo později pohostinství Jednoty, které bylo určeno jako spolková místnost, nebo v hospodě
U Býmů tamtéž. Některé ze schůzí probíhaly také v Hostašovicích v hostinci Františka Formánka. Schůze byly vždy jedenkrát až třikrát za rok doplněny odbornou přednáškou. Nejčastěji se týkaly témat vedoucích ke zkvalitnění chovu včel,[287] chovu včelích matek,[288] preventivní péče proti včelím nemocem[289] a přinášely poznatky z včelařských výzkumů, případně zkušenosti včelařů.[290] Některé přednášky byly určeny zároveň pro zahrádkáře, aby byli informováni o tom, jak se lze podílet na rozšiřování včelí pastvy.[291] Přednášky týkající se využití včelích produktů byly určeny i pro širší veřejnost.[292] Přednášky s podobnou tématikou organizuje spolek pro veřejnost i v současnosti, spolupracuje přitom s Kluby důchodců.
Ve Straníku bývají přednášky v klubovně Klubu důchodců, v Hodslavicích se přednášky určené pro veřejnost konají v Hasičské zbrojnici či v Domě charity. Pro zvýšení vědomostí promítal spolek v kině v Hodslavicích filmy s včelařskou tématikou, kam zval i členy spolku z Mořkova. Získávat poznatky mohli členové také studiem včelařské literatury, kterou si mohli zapůjčit
ve spolkové knihovně. Vedl ji Josef Neradil. Celkově však byla málo využívaná.

Výborové schůze se zpočátku konaly v nádražní místnosti na Domoraci, kde byla hospoda, později zvali jednotliví členové výboru k projednání nutných záležitostí ke svým včelínům, kde si přítomní prohlédli včelín a vlastník je seznámil se svým způsobem včelaření.

Dále spolek pořádal pro své členy kurzy chovu matek, nejčastěji ve včelíně Josefa Kramoliše v Hodslavicích. Začínající včelaři z Hodslavic se mohli účastnit kurzů pořádaných Okresním výborem Svazu včelařů kurzů pro začátečníky v Hotelu Praha v Novém Jičíně.
Pro ženy uspořádal spolek kurzy Zužitkování medu v domácnosti[293] či kurzy v pečení medového pečiva,[294] v nichž ženy získané zkušenosti uplatnily při jeho přípravě na výstavy.[295]

            Členové spolku vyjížděli na zájezdy na výzkumné, plemenné či rozmnožovací stanice, případně na včelařská střediska či včelíny větších včelařů nebo na včelařské výstavy.[296] Zájezdy byly také doplněny návštěvou památek v okolí. Navštívil také Kysucké Nové Město, s jehož základní organizací měl společnou družbu.

            V roce 1970 proběhla zábavná Včelařská burza, kde si mohli členové organizace
za výhodnou cenu nakoupit či vyměnit včelařské potřeby.

Velmi významně se spolek podílel na vzdělávání mládeže ve včelařském oboru. První včelařský kroužek při škole v Hodslavicích vznikl už v roce 1950, brzy však zanikl. Znovuobnovit včelařský kroužek se podařilo v roce 1960 při škole ve Straníku, jehož vedoucím se stal Josef Staněk a roku 1964 v Hostašovicích. Největších úspěchů však dosáhl včelařský kroužek založený v roce 1968 z iniciativy Josefa Neradila při škole v Hodslavicích. V celostátní soutěži včelařských kroužků O zlatou včelu se hodslavský kroužek pravidelně umisťoval
na předních místech. Neradil kroužek vedl od jeho vzniku až do své smrti v roce 1985, poté už se nepodařilo najít vhodného vedoucí a kroužek zanikl.[297] Josefu Neradilovi se tak podařilo vychovat řadu mladých včelařů, kteří se dnes, poté co se usadili ke včelaření vracejí.[298]

Spolek vysazoval medonosné stromy, keře a další rostliny pro rozšíření včelí pastvy. Podílel se tak na dotváření vzhledu veřejných prostranství v obcích, v dostupných pramenech však nejsou konkrétní místa uváděna. Na vysazování spolupracoval včelařský spolek v rámci Národní fronty se Sdružením myslivců a Svazem zahrádkářů. Zástupci těchto organizací vždy byli pozváni na schůze spolku, kde se včelaři dohodli na spolupráci.[299]

            Za dobu své existence uspořádal spolek jen několik podniků určených pro veřejnost. Nejaktivnější byly 50. léta 20. století, kdy spolek uspořádal Včelařskou výstavu, na niž ženy prodávaly medové pečivo, které se naučily péct v kurzu medového pečiva. Prodávala se také medovina a medový likér připravený Josefem Neradilem. Na výstavě se podílela vedle místních včelařů svými exponáty i Státní výzkumná stanice v Opavě. Všem vystavovatelům byly uděleny pamětní diplomy. Výstavy byla velmi početně navštívena širokým okolím. Vzhledem k tomu, že její  otevření bylo časováno na Hodslavskou půť v měšťanské škole.  V roce 1952 uspořádal včelařský spolek ples v hospodě U Býmů v Hodslavicích, který byl navštíven
i z okolních vesnic.[300]

Další kulturní podniky pro veřejnost uspořádal spolek až v roce 1974 při příležitosti
25. výročí spolku. V červnu proběhl kurz medového pečiva. Vyrobené medové pečivo bylo pak spolu s medovinou prodáváno na včelařské výstavě uspořádané v místnostech Národního výboru v Hodslavicích. Na výstavě byly instalovány včelařské potřeby, literatura, vyznamenání členů organizace a výrobky z včelích produktů. V červenci to bylo Včelařské odpoledne
s taneční zábavou. Další výročí už včelaři slavili jen v rámci své organizace. Včelařská odpoledne, tentokrát určena jen pro členy spolku, uspořádal v roce 1984 a 1985 Václav Šnajdr. Cílem bylo bližší seznámení členů a výměna zkušeností mezi včelaři. V programu bylo také chytání ryb a jejich následné opékání.[301]

             Spolkovou činnost na poli kulturním ovlivňuje to, že pod Základní organizaci Českého svazu včelařů Hodslavice je soustředěno více obcí, tzn. obec Hodslavice, Hostašovice, Straník
a od roku 1979 Bludovice. Je organizačně náročné sjednotit všechny obce, případně vyhovět jejich požadavkům. Problémem je také vyšší věkový průměr členstva. Sám Václav Kuska uvedl, že spolek není na tomto poli nijak aktivní. Problémem jsou také finanční dotace z obcí. Organizaci finančně podporují obecní úřady Hodslavic i Hostašovic, starostové obcí se
na pozvání včelařů účastní výročních schůzí. Jelikož Straník a Bludovice jsou součástí města Nový Jičín je obtížné získat případné dotace, město neprojevuje zájem o činnost spolku.

 

 

 

6. VYUŽÍVÁNÍ VČELÍCH PRODUKTŮ

Včela medonosná hraje významnou roli v přírodě. Lidem přináší jak užitek přímý,
tzn. včelí produkty jimiž jsou med, vosk, pyl, propolis, mateří kašička a včelí jed, tak užitek nepřímý, který je založen na sběru pylu a nektaru. Odebíráním produktů vylučovaných rostlinami včely umožňují rozmnožování rostlin, přenášením pylu je opylují, což podmiňuje tvorbu semen.[302] Z toho zároveň vyplývá význam pro život zvířat, protože mnoho plodů
a semen, kterými se živí, se vyvine pouze z opýlených květů.

Včelí produkty se rozdělují dle způsobu vzniku do dvou skupin. Produkty ryze rostlinného původu jsou látky, které včela sbírá ve volné přírodě, upravuje je, obohacuje
a přináší do úlu. Do ryze rostlinných produktů patří med, pyl a propolis. Druhou skupinu tvoří produkty ryze živočišného původu, které ve svém těle včela vytváří a věnuje je ve prospěch celého včelího společenství. Jedná se o včelí vosk, mateří kašičku a včelí jed.[303]

Člověk se postupně naučil produkty včel cíleně získávat a všestranně je využívat a to buď přímo, kdy není potřeba, aby po jejich získání od včel byly dále zpracovávány, nebo nepřímo, kdy slouží k přípravě, popřípadě výrobě řady jídel, nápojů, léčiv, kosmetiky, předmětů, atd.

Včelaři získávají informace na využívání včelích produktů z několika zdrojů. Zpravidla studiem odborné včelařské literatury, hlavně periodika Včelařství, ale i dalších, kde se často rady a recepty na jejich využití publikují. Řada včelařů se tímto inspiruje a daný recept vyzkouší a následně dle vlastních potřeb, možností a případných dalších poznatků upravuje, což je patrné z výpovědi Václava Kusky: „Já jsem zprvu sbíral recepty, mám jich spoustu
(ve složce), koupil jsem si knížku, v odborných časopisech jsou návody, ale teď už od oka, jak si vzpomenu, co je dobré, to by se tam mohlo hodit.“[304] Získané zkušenosti se pak předávají dále těm včelařům, kteří mají zájem vyzkoušet si výrobu také. Lze proto říci, že nejčastěji se poznatky na zpracování včelích produktů přenáší mezi včelaři samotnými ústně. Do toho se samozřejmě využívá i řada receptů a rad, které se uchovaly ze zkušeností předchozích generací.

            Tato kapitola nemá shrnout obecné použití produktů včel, o kterém se lze dočíst v řadě včelařských publikací a časopisů, popřípadě dovědět ze včelařských přednášek a výstav. Cílem je zdokumentovat využívání včelích produktů, to znamená medu, propolisu, pylu, vosku, mateří kašičky, včelího jedu a včelami ozářenou vodu, ve zkoumané oblasti s využitím informací získaných od včelařů.

            Včelí produkty byly vždy vyhledávaným obchodním i spotřebním artiklem a jsou jimi dodnes. Přesto je hlavní význam včel vyzdvihován za jejich přínos v opylování kulturních plodin.

 

6. 1. Med

 

Nejznámějším a nejvyužívanějším včelím produktem je med, který se pokládá
za potravinu s léčebnými účinky, protože obsahuje řadu látek významných pro člověka. Skládá se ze 70 – 80% z monosacharidů, tj. glukózy a fruktózy, dále za sacharózy a jiných cukrů. Glukóza a fruktóza jsou jednoduché cukry, které se do krve vstřebávají přímo, bez přeměny. Dodávají tělu energii a působí ihned. Dále obsahuje řadu fermentů, které způsobují přeměnu složitějších cukrů v jednoduché. Obsahuje také prvky biogenní, jimiž jsou železo, fosfor, mangan, draslík, hliník, kobalt, měď, sodík a vápník. Nedostatek těchto prvků narušuje lidské zdraví. Med také obsahuje látku zvanou inhibin, která omezuje růst bakterií. Med má dostatek vitanímu K, E, B-komplex, vitamín C. Dále obsahuje látku zvanou PP faktor, která rozšiřuje cévy.[305]

Med rozdělujeme podle několika kritérií. Nejzákladnější z nich je rozdělení dle základních složek na medy květové, pocházející z nektaru květů různých druhů rostlin, dále medy medovicové, pocházející z vyloučených tekutin hmyzu, tzv. medovice, parazitujících
na rostlinách a na medy smíšené, pocházejících z nektaru i medovice. Dále lze rozdělit med dle období snůšky na med jarní, letní a pozdní. Posledním kritériem třídění medu je jeho barva, odlišujeme medy tmavé a světlé.[306] Nejžádanějšími jsou medy tmavé.

Včelí med patřil odedávna k vysoce ceněným potravinám, byl vlastně po dlouhou dobu jediným známým sladidlem. V lidovém prostředí se používal k ochucování pokrmů, hlavně kaší a placek. Výsadní postavení medu bylo ohroženo v první polovině 19. století, kdy se začal
z cukrové řepy na našem území vyrábět cukr.[307] Med se však v domácnostech jako sladidlo udržel.

Postupně se vyvinulo několik řemesel, zabývající se zpracováním medu, výrobou perníků, do kterých se med přidával, se zabývali caletníci, čili perníkáři, později cukráři.[308] Výrobou medoviny,[309] která byla po dlouhou dobu nejoblíbenějším alkoholickým nápojem, se zabývali medaři.[310] Získávali med od brtníků. Med byl také významným vývozním artiklem z Českých zemích.[311]

O oblíbenosti medu svědčí i řada lidových písní, ve kterým se vyskytuje slovo med.
Ve sbírkách lidových písní Františka Bartoše a Františka Sušila se je jich 60.[312] Med se stal také součástí mnoha přísloví a přirovnání.

Med hrál roli i v životě člověka, souvisel se svatbou a výročními svátky. Při těchto příležitostech nesměl chybět. Například o Vánocích byl chápán jako symbol zdraví, hojnosti, soudržnosti a jako ochranný prostředek. Ještě v 50. letech 20. století byl hlavní součástí štědrovečerní večeře u rodiny Pítrů v Mořkově: „Na Vánoce jsme mívali, na Štědrý den, čaj, vánočku s máslem a s medem. To bylo celé. (…) Cukrové se peklo s medem, to co se i dneska peče.“[313]

Med získaný domácím včelařstvím se neprodával. Podle Antonína Tománka se med buď spotřeboval v domácnosti nebo se rozdal rodině a známým: „neboť se věřilo, že peníze získané za prodaný med přinášejí neštěstí.“[314] Věřil tomu snad i Alois Pítr, otec Zdeňky Rýdelové, která vypověděla, že med získaný od včel v zahradě byl určen pro spotřebu v rodině nebo se dával jako pozornost sousedům.[315] V domácnostech, kde se nevčelařilo, byli právě na takový zdroj medu odkázáni. Anna Mičková vypověděla: „My jsme med neměli, takže jsme ho nepoužívali.“[316] Postupně se med začal prodávat v obchodech, kde se začaly vyskytovat i jeho náhražky, medy umělé či se začal dovážet méně kvalitní med. Proto se začal med označovat etiketami s označením místa původu. V současnosti už vymizela představa, že se prodejem medu přinese do domu neštěstí, med je tedy možno koupit přímo od včelařů ze dvora, což je řešeno zákonem.[317] Včelaři prodávají med až poté, je-li ho zajištěn dostatek pro rodinu.

I dnes je med jedním z nejoblíbenějších sladidel, pro většinu včelařů, ale nejen jich, je slazení něčím jiným než medem nepřijatelné. Med se používá nejvíce k oslazení čaje a jiných nápojů, do kterých by se měl dávat vždy až po jejich ochlazení na 40, maximálně 45 °C, protože při vyšší teplotě se ztrácí hodnota fermentu.[318] Někdo používá med i k oslazení kávy
a dalších nápojů a jídel. Zdeňka Rýdelová, jejíž otec Alois Pítr[319] byl včelařem vzpomíná:
„Se s tím (medem) sladilo všecko, poněvadž když jsme měli, když včely byly, tak sa sladilo medem. Všecko sa sladilo, aj třeba do těsta (kynutého) babička dávala med, místo cukru. Krupica s medem, to bývalo, se žádným máslem, vždycky s medem.“[320] V domácnostech, kde nebyl včelař, se med nevyužíval takřka vůbec.

Med není jen sladidlem. „Medem se nic nezkazí,“ zhodnotila všestranné využití medu Božena Mizerová.[321] Med může být složkou různých druhů pokrmů, v řadě domácností je oblíbenou snídaní chleba či rohlík s máslem a medem, pro vytvoření křupavé kůrky se maso potírá medem, atd. V medu naložené různé druhy ořechů a ovoce jsou být vkusným dárkem,[322] nebo se mohou přidávat jako surovina do cukroví a moučníků.

Med se kromě přímé konzumace používá k výrobě alkoholických nápojů a k výrobě perníků. Využívají se jeho léčivé účinky, které jsou propagovány v řadě včelařských publikací, což přispívá k jeho oblíbenosti.

 

6. 1. 1. Medové pečivo

 

            Za medové pečivo lze považovat všechno pečivo, ve kterém je obsažen med. Patří sem perníky, medovníky, buchty, koláče, ale například i chleba.[323]

Medové pečivo bylo vyráběno v českých zemích perníkáři, kteří tvořili perníkářské cechy,[324] později cukráři. Perníkářské dílny jsou doloženy i v Novém Jičíně.[325] Své výrobky prodávali na poutích, o svátcích a na různých trzích. Lidé ze zkoumaných obcí se s perníkářskou produkcí seznamovali na návštěvě trhů ve Frenštátě pod Radhoštěm, Novém Jičíně, Valašském Meziříčí, případně Krásně. Perníkáři či cukráři z Nového Jičína jezdili své perníkové výrobky, nejvíce perníková srdce z pouti, prodávat například i na poutě do Mořkova či Veřovic.[326]

Perníkáři zpočátku používali pro pečení ploché hliněné nádoby. Později začali tvárnou medovou hmotu vtlačovat do dřevěných forem, tzv. kadlubů, s motivy zvířecími, milostnými, církevními, exotickými, s řemeslnickými symboly, s písmeny, které vyřezával každý tovaryš jako svou zkoušku.[327] Kadlubové formy byly nahrazeny plechovými obrysovými formami.[328] Jejich pomocí vykrajoval perníkář tvary z rozváleného plátu těsta, jak je známá výroba perníků v současnosti u profesionálních perníkářů i v domácnostech. Tento postup vedl k nutnosti zdobení perníků na povrchu. Začalo se používat bílé polevy ozdobované mandlemi či ořechy, marcipánové hmoty, objevuje se zdobení pomocí papírových etiket, zrcátek a krajek
a ornamentální zdobení cukrovou polevou pomocí kornoutu.[329] Poslední z vyjmenovaných způsobů zdobení je praktikován v současnosti nejčastěji.

Mezi medové pečivo připravované ve zkoumané oblasti patří medové perníky
a medovníky. Dá se konstatovat, že se domácí výroba perníků začala do tradice zkoumaných míst dostávat až po uspořádání kurzů medového pečiva, které zajišťovaly místní včelařské spolky z důvodu propagace včelařství. Tyto kurzy přinesly znalost využívání včelích produktů
a receptů. Výroba medového pečiva a jeho zdobení, převážně perníků, posloužila jako názorná ukázka využití medu.

Vliv kurzu, který uspořádala včelařská organizace v Mořkově v roce 1986 pod vedením Julie Ruskové,[330] kde se zájemkyně naučily péct a zdobit perníky, se projevuje dodnes. Používá se její recept,[331] podle kterého se těsto může zpracovávat hned následující den. U klasického perníku, kdy se míchá med a mouka v poměru 1:1, je potřeba čekat půl roku na odležení těsta. Po kurzu medového pečiva konaného v Mořkově v roce 1986 se využily získané znalosti a byla zavedena pravidelná výroba perníků před mořkovskou poutí a jejich prodej na ni.[332] Výrobu iniciovala včelařská organizace, v čele se sestrami Zubíkovými. Ženy tyto aktivity vítaly
a pečení perníků se v hojném počtu zúčastňovaly s cílem „nejen naučit se péct, ale i kvůli atmosféře.“[333] Podle slov Jaroslavy Zubíkové si při výrobě povídaly vtipy a zpívaly. Vše dělaly zadarmo, pokud měly děti, dostaly vždy jeden perník pro každé. Zdobit perníky tehdy pomáhali i muži, každý zdobil dle své fantazie a dovedností: „Pak se zdobilo, kdo měl ruky nohy. Kdo měl trošku nějaký rukopis, podívalo se, jak to dělá.“[334]

Jaroslava Zubíková je jednou z žen, které jsou v Mořkově pečením perníků a medovníků proslulé. Med ve větší míře začala využívat až po své svatbě. Vedl ji k tomu fakt, že je její manžel včelařem a tím pádem byl med v jejich domácnosti dostupný. Zlomovým se pro ni stal rok 1986, kdy včelařský spolek uspořádal zmíněný kurz medového pečiva. Od té doby začala více využívat včelí produkty a mimo jiné péct medové perníky. Dodnes vychází z vědomostí
a dovedností, které na kurzu získala.

V současnosti také peče perníky na prodej při podnicích včelařského spolku. Dnes už neorganizuje pečení ve velkém, peče sama u sebe doma. Není totiž ani potřeba takového množství jako na poutě. Perníky napekla například na prodej ve včelařském stánku na Den obce Mořkova nebo na včelařskou výstavu konanou k 90. výročí včelařského spolku v Mořkově. Tvary perníků na prodej volí podle toho, jaké by mohly být mezi zákazníky úspěšné. Nejoblíbenějším tvarem je bezesporu srdce, vykrajuje perníky ve tvaru zvířat, jako jsou koníci,[335] ježci, šneci a ve tvaru chaloupky a to i trojrozměrné.

Perníky peče i pro vlastní potřebu zpravidla na Vánoce nebo Velikonoce. Typickým velikonočním tvarem, který vykrajovala byli koníci. Dnes vyrábí především perníky ve tvaru vajíček, které její dcery zdobí nápisem Veselé Velikonoce nebo zde vkreslují obrázek kočky nebo květiny. Na šmigrůst chodí k Zubíkům chlapci především proto, aby získali tento perník.[336] Na Vánoce jsou převažujícím tvarem zvonky, které uvazuje na červenou mašličku
a věší na větvičky ve váze.

Motivy používaných tvarů se podle ní výrazně nezměnily. Dodnes využívá k vykrajování perníků většinu formiček, které ji už před kurzem podle jejího návrhu vyrobil z plechovek od rybích konzerv její manžel. Kolekce obsahuje formičky ve tvaru srdce v několika velikostech, dále kytičky, koně, vajíčka, chaloupky, zajíce, košíku, kolébky. Z původních formiček dnes už nepoužívá například formičku šmouly a Rumcajse, které byly
u dětí v oblibě na začátku 90. let 20. století. Svou kolekci zapůjčovala i dalším ženám z Mořkova. Pokud chtěla upéct tvar, který neměla, vyřezávala ho nožem podle předlohy vystřižené z tvrdého papíru, stejně jak se to učily i účastnice kurzu medového pečiva v roce 1948.[337] Dnes už si formičky kupuje v běžné obchodní síti dle toho, co ji zaujme. Jedinou výraznější změnu ve tvaru perníků vidí jen ve zmenšení jejich velikosti.[338]

Perníky upečené Jaroslavou Zubíkovou zdobí dnes její dcery, Pavla a Lenka, případně přizvané ženy z Mořkova a Hodslavic. Zdobení vychází z metod naučených Julií Ruskovou, jako jsou okraje ve tvaru osmiček, které se využívají například při zdobení perníku ve tvaru koně, nebo okraje zubaté. Oba tyto způsoby se podle slov Jaroslavy Zubíkové vytváří jednoduše. Ve zdobení se dále projevuje fantazie toho, kdo zdobí. K inspiraci slouží také předlohy z různých časopisů a publikací zaměřených na výrobu perníků, které si před započetím zdobení prochází.[339] Perníky vyrobené Jaroslavou Zubíkovou a ozdobené jejími dcerami nemají jednotný styl, jak tomu bývá u profesionálních výrobců, zdobeny jsou dle momentální nálady a inspirace. Ke zdobení používají především bílou polevu z ušlehaných bílků. Dříve zdobily perníky i barevnými polevami, které vytvořily pomocí potravinářských barviv, ale vždy jen v malém množství a to například tak, aby zdůraznily trávu nebo sedlo
u perníku ve tvaru koně.[340] Ke zdobení využívají kornouty z celofánu, dřív využívaly také sáčky od mléka. Jak zdobit perníky předvedly sestry Pavla a Lenka Zubíkovy na včelařské výstavě k příležitosti 90. výročí spolku.

I jiné účastnice kurzu, například Vlasta Hromádková,[341] zařadily perníky i do rodinného jídelníčku. Tím, že obohatily stravu o perníky, vytlačily některé z dříve připravovaných pokrmů, jako například linecké pečivo.[342] Recept na perníkové pečivo se používá s mírnými odchylkami v množství jednotlivých surovin v mnoha domácnostech. Většinou se perníky pečou na Velikonoce a Vánoce, kdy jsou určeny nejen ke konzumaci, ale bývají používány jako ozdoby na vánoční stromek. Při vykrajovaní tvarů pomáhají často malé děti.

Na zmíněné výstavě pořádané k 90. výročí včelařského spolku bylo možno zakoupit také perníky z produkce Boženy Mizerové ze Životic u Nového Jičína ve tvaru včely a její typické perníkové pantoflíčky, které peče jako vzpomínku na otce, který byl vyučeným ševcem. Pantoflíčky vyrábí v několika velikostech, peče je na kopytě,[343] protože perníky nelze
po upečení ohnout, jak je tomu u Štramberských uší.[344] Pantoflíčky vytváří ze dvou částí perníků, podřážky a vrchu, formy pro jejich výrobu lze zakoupit v obchodní síti. Jednotlivé části lepí bílkovým sněhem. Dále používá formy ve tvaru srdce, které považuje
za nejzákladnější typ, protože „tím nikdo nikoho neurazí,“ a formy ve tvaru podkovy a koně. Přesný recept respondentka neprozradila, ale uvedla, že původní recept pochází z kurzů medového pečiva,[345] který si postupně dle vlastních zkušeností upravila. Do těsta dává tuk, aby byl perník vláčnější. Dále radí, aby se používaly kvalitní suroviny a medem se šetřilo. Do těsta přidává několik druhů koření: hřebíček, skořici, badyán, nové koření, koriandr, muškátový květ, muškátový oříšek, citrónovou a pomerančovou kůra.[346] Množství koření v těstě musí být přiměřené, pokud se dá málo, není perník aromatický, pokud naopak hodně, je ostrý. Perníky zdobí bílou polevou z bílkového sněhu, citrónu a cukru, který několikrát prosívá, aby v něm nezůstaly krystalky, dále přidává trochu Solamylu, aby poleva lépe držela. Kornouty na zdobení vyrábí z pečícího papíru nebo celofánu podobně jako Jaroslava Zubíková, nebo si je svařuje z různých pevnějších sáčků. Pokud se prodávalo mléko v sáčcích, používala tyto pytlíky
ke hrubšímu zdobení nebo slepování pantoflíčků, protože byl tento materiál dostatečně pevný. Perníky Božena Mizerová prodává ve stánku na různých poutích a trzích jako doplňkový prodej medoviny. Kromě svých vlastních perníků prodává i výrobky Zdeňky Hanzelkové z Libhoště.[347]

Mezi uznávané pekařky medového pečiva patřila Helena Hájková, která pro včelařskou organizaci ve Veřovicích připravovala medové pečivo v podobě perníkových chaloupek, vánočních stromků, koníků a pantoflíčků a dalších druhů, „které svou krásou i chutí obohacovaly večírky a jiné akce, jež včelaři pořádali.“[348]

Proslavená svými trojrozměrnými perníkovými chaloupkami byla Ludmila Tománková z Veřovic.[349] Na vyřezávané perníkové chaloupky, které vyráběla i Marie Pítrová z Mořkova, vzpomínala Zdeňka Rýdelová. Výrobky dávala jako dárek svým vnoučatům.[350] Na výstavě pořádané ke Dni obce ve Veřovicích v roce 2001 byly součástí včelařské expozice perníkové chaloupky v podobě kočovných  včelínů umístěných v perníkovém okolí. 

Mezi další oblíbené medové pečivo patří medovníky nebo medové řezy, které se připravují téměř v každé domácnosti, zpravidla na slavnostnější příležitosti jako jsou narozeniny, Vánoce, poutě. Medovníky byly pokrmem Slovanů. Obliba medovníků začala až po roce 1989[351] i díky distribuční síti a velkoprodejcům.[352] Receptů na domácí výrobu existuje několik, v každé domácnosti si je podle chutí a zkušeností upravují. Liší se hlavně použitou vrchní polevou, buď se dává poleva z čokolády, z citrónu nebo ořechová. Základem medových řezů jsou tři medové pláty, které se spojují pudinkovo-máslovým krémem, případně krémem
ze slazeného mléka Salko.

V domácnosti rodiny Zubíků se připravují 4 druhy medových řezů. Recepty pocházejí z časopisu Včelařství nebo je získali od přátel. Pokud byly její dcery malé, tak medové řezy nepekla, protože jejich příprava je náročnější. Jaroslava Zubíková upekla medové řezy
na včelařskou výstavu v roce 2009, kde je s úspěchem prodávala. Ze dvou druhů, které nabízela, velkou pozornost získaly medové řezy s ořechovou směsí na povrchu s názvem Nebe v hubě,[353] recept, který sice získala od přátel, ale původně pochází z internetu. Proto
na následnou výroční schůzi, kam byly zvány i manželky včelařů tento recept napsala
a nakopírovala a zájemkyním rozdala. Řada žen pak tento recept vyzkoušela k příležitosti narozenin nebo je upekla v letošním roce na pouť. Jaroslavě Zubíkové se tak podařilo obohatit skladbu připravovaných moučníků v obci.

Ve Veřovicích byla proslavenou pekařkou Otýlie Kociánová,[354] zvaná Otylka. Ta pekla na včelařské akce pořádané na spolkovém včelíně.

Nelze říci, že je výroba medových řezů pro tuto oblast typická, moučníky jsou všeobecně oblíbenými. Zvláště v posledních letech se jejich obliba projevuje i nabídkou medovníků v restauracích a kavárnách.

 

6. 1. 2. Výroba alkoholických nápojů z medu

 

Med používá řada včelařů k výrobě alkoholických nápojů. Ve zkoumané oblasti se připravuje několik druhů alkoholických nápojů vyráběných z medu nebo obsahující přídavek medu, rozlišují se dle výrobních postupů. Jedná se o za studena kvašenou medovinu
a kvašenou medovinu vařenou, které jsou někdy nazývané jako medové víno. Dále se vyrábí různé druhy bylinných a ovocných likérů s medem, tzv. medáky. Samotný alkohol smíchaný s medem nese název meděná. Z medu se vyrábí také pálenka nazývaná medovec. Určit však jednotný název je obtížné, mnohdy se alkoholický nápoj s medem či s přídavkem medu označuje souhrnným názvem medovina.[355]

Medovina je tradičním nápojem Slovanů.[356] Její výroba zpočátku určena pro domácí spotřebu, se rozšířila a stala se obchodním artiklem. Výrobou medoviny se zabývali medaři, kteří získávali med pro výrobu od brtníků.[357] Medovina byla po dlouhou dobu nejoblíbenějším alkoholickým nápojem, pila se v krčmách, a ani přes nárůst sladovnictví a pivovarnictví v 16. století neztratila svůj význam. Postupně se však začala medovina jako alkoholických nápoj vytrácet. V současné době se stále častěji objevuje medovina jako nápoj na trzích a poutích, zvláště je oblíbená ohřátá v chladnějším období.

Klasický nápoj, který vzniká na bázi kvašení vodného roztoku medu, podobně jako se vyrábí víno, se nazývá medovina, někdy také medové víno. Medovina se vyrábí buď zcela
za studena nebo se med nejdříve svařuje. Jan Dořičák ze Životic u Nového Jičína vyrábí kvašenou medovinu nevařenú za syrova, protože zastává názor, že pokud se med vaří, zničí se postupně všechny bílkoviny, vitamíny a podobně a pak už se jedná pouze o sladkou cukrovou vodu.[358]

Podobně za studena vyrábí medovinu také Jan Zubík z Mořkova. Jeho medovina však navíc obsahuje výluh z okolo 30 druhů bylin, které si buď pěstuje na zahrádce, sbírá v přírodě, nebo popřípadně dokupuje v lékárně. Jan Zubík prozrazuje a vyjmenovává: „Tam není podmínka, že tam musím dát všechny, tolik druhů bylin. Já tam dávám do té medoviny takové ty byliny, které mají aj takovou hořkou chuť jako hořec, puškvorec, koriandr, anděliku, benedikt, chmel. To jsou takové většinou, co mají nahořklou chuť. Potom meduňka, máta, jitrocel, lipový květ, trošku bezu, heřmánek, šalvěj a každého tak trošičku tam přidám do toho výluhu. Z každého něco. Třeba tam stačí, když tam dám třeba jenom ze 4 druhy, i 3 druhy bylin, když by někdo chtěl a už to má nějakou chuť. Ten výluh bylin se mi zdá lepší. Ze začátku třeba se to nedá upravit tak jako přiměřeně z každé bylinky trošku. Jak se to vyluhuje, tak něco přeráží.
Po určité době se to tak nějak srovná, přestane převažovat nějaká chuť, se to dorovná.“[359]

Se svým receptem se Jan Zubík netají, řadu lidí, kterým však recept prozradí, přítomnost velkého množství bylin od jeho vyzkoušení odradí. Recept vznikl spojením několika zdrojů. Základem byl recept včelaře z Libhoště spojený s poznatky z literatury a časopisu Včelařství, který si Jan Zubík dále upravil. Do původního receptu přidává více medu, aby byla silnější. Zájemcům o recept radí: „Když chce medovinu slabší, dává se méň medu, když chce medovinu víc silnější jako procent, tak se dá medu víc, ale to kvašení to trvá daleko déle. Dozrávání se prodlužuje a trvá to déle. Třeba ta medovina, když se to dělá na tych 12 procent alkoholu, tak ta vykvasí třeba rychleji, a dá se říct, že za toho půl roku se dá použít. Ty medoviny, když se dělají silnější, aby tam bylo tych 15 až 16 procent, toho alkoholu, tak to kvašení trvá déle než půl roku, než se to vyčistí, trvá rok.“[360] Pravá medovina by měla dozrávat alespoň pět roků, aby měla jiskru, zlatavou barvu a byla čirá. Jan Zubík však ještě dodává: „Málokdy vydrží, po tom roku už se začíná konzumovat, někdy aj spíš, a už se koštuje a po tom roku už se dá používat.“[361]

Medovinu vyrábí například také Jan Kuska z Hodslavic. Základ je stejný jako
u předchozích včelařů. Po prvních nevydařených zkušenostech, kdy kvasil medovinu v bytě
s velkými výkyvy teplot se mu stalo, že byla cítět myšinou. Postavil si proto kvasící box[362] s termostatem o obsahu 100 litrů, kde při teplotě 27 °C kontroluje stejnoměrný kvasný proces. Takto se pokusil o zmírnění rizik nežádoucího kvašení. Výroba medoviny se pro něj stala důvodem, proč začal včelařit: „Kvůli tomu jsem vlastně tak trošku začal včelařit, abych řek pravdu. Já jsem dělával předtím ovocné vína. Ze šipinek, nebo i z těch bezinek, nebo z trnek planých a potom mi to přestalo chutnat, takové ty, jak se tomu říká, dunihlav. Tak to mi přestalo chutnat, tak jsem kdysi ochutnal medovinu, tenkrát ji bylo málo, teď už se víc objevuje na trhu. No a to mi chutnalo, tak jsem si říkal, když už mám ty včely aj, tak proč bych si to nerozšířil, ty včely. Hodně brzy, já jsem měl snad čtvery včely a už jsem dělal medovinu.“[363]

Medovina vařená se vyrábí tak, že se med a různé koření svařuje ve vodě, vznikající pěna se postupně sbírá a po pár hodinách se slije do demižonu nebo do bečky a nechá se půl roku kvasit. Takto připravoval medovinu včelařský spolek ve Veřovicích a prodával ji
na akcích, které pořádal. Vždy byli vybráni 3 až 4 jeho členové, kteří měli výrobu na starost.[364]

Dále se z medu vyrábí medové likéry, zvané medáky,[365] kdy se med rozpuštěný v lihu míchá s různými bylinami a kořením. Podobný výluh z bylin jako při výrobě kvašené medoviny míchá s medem a alkoholem Jan Zubík. Tento likér podle něj získává výraznější chuť a je silnější než medovina.

Recept na medový likér s citrusy, který připravují včelaři z Veřovic dle receptu Albína Tománka,[366] prozradil Libor Bílek. Nejdříve se ve dvou litrech jabkovice[367] či jiného alkoholu smíchá vymačkaná šťává z jednoho kusu pomeranče a jednoho kusu citrónu. Přidá se
po jednom kusu na plátky nakrájený pomeranč a citrón, dále skořice, hřebíček a byliny, hlavně benedikt a řepík. Výběr bylin záleží na chuti a možnostech výrobce. Tato směs se dá do 3,5 litrové sklenice, vše se zalije litrem rumu a nechá po dobu šesti týdnů louhoval.
Po uplynutí této doby se výluh přecedí přes plátýnko a smíchá s medem rozpuštěným ve vodě.
I tento likér se mimo jiné nabízí na včelařských akcích veřovského spolku.

Bylinné a ovocné likéry připravuje i včelař Václav Kuska, svěřil se: „Já nemusím pálenku, udělám si likér, je to slabší a vím, že je to zdravé (…), takže i tímto způsobem se dá léčit to unavené tělo.“[368] Základem likérů je alkohol, domácí slivovice nebo pálenka z medu,
ve kterém se nechají bylinky či ovoce minimálně 14 dnů louhovat. Druhy vybírá podle toho, jaký účinek má vzniklý likér mít, na jaký problém má působit,[369] v poslední době připravil například likér s černým jeřábem, gingo bilobou, s višněmi. Podobně vyrábí například likér podobný becherovce. Základem je bylinnný čaj,[370] určený na průdušky nebo žaludek s obsahem heřmánku, zeměžluče, jahodového listí, meduňky, třezalky a podobně, do kterého se dále přidá skořice, nové koření a citrónová kůra. Vše se opět zalije zmíněným alkoholem
a nechá odstát. Připravuje například i bezinkový likér, který je učený na bolavé klouby. Základem zde není pálenka, ale víno. Původní recept si Václav Kuska změnil, místo doporučeného cukru přidává med.

Za likér lze považovat i jen samotný med rozpuštěný v alkoholu, pálence, dle požadované síly. Med má totiž tendenci srážet procenta alkoholu. Takto přislazuje pálenku František Rýdel z Mořkova a nazývá ji meděná. Podobně ji připravuje Miroslav Sváček
ze Straníka, kdy míchá 1 litr s 1,5 dcl medu.

Existuje mnoho variant přípravy medoviny a medových likérů. Nelze říci, že pokud se použije totožný recept, bude výsledný produkt stejný. Záleží na přidávaných surovinách, bylinách a koření, na kvalitě medu, vody, na době přípravy, místě uchování atd.

Z medu se dále vyrábí pálenka, nazývaná medovec.[371] Buď se jedná o ovocný kvas,
do kterého se přidává med nebo je to čistý medný kvas. Výzkumný ústav včelařský v Dole doporučuje připravit kvas v poměru 24 kg medu na 100 l vody, jehož základem mají být kvasinky, ale: „my máme od Veřovjanů zjištěné, že to dělají s normálníma kvasnicema pekařskýma a ten výsledek je stejný,“ připojil Václav Kuska z Hodslavic.[372] Tento kvas se pálí v pálenici. Pálenka z medu se vyrábí pouze tehdy, je-li dostatek medu, nebo zbude-li z minulých let.

V roce 2008 zkoušel výrobu medového piva Adrián Hertl dle návodu z časopisu Včelařství.[373] Med se po dobu půl hodiny vaří s vodou a poté se odpařený podíl vody doplní
na konečný objem 10 litrů. Do roztoku se dále vloží pytlík s chmelem a vše se vaří dalších třicet minut. Pak se odebere litr roztoku, ochladí se na pokojovou teplotu, přidají se kvasinky a vše se nechá několik hodin na teplém místě rozkvasit. Poté se zchlazená mladina přelije do demižónu, přidají se rozmnožené kvasinky a demižón se převáže řídkou tkaninou a nechá se na teplém místě kvasit. Bouřlivé kvašení končí po třech až pěti dnech. Po uplynutí této doby se demižón přemístí do chladnějšího sklepa a po několika dnech se pivo může stáčet do láhví.

Medovinu, myšleno obecně, si včelaři ze zkoumané oblasti připravují pro vlastní potřebu. Většinou tehdy mají-li přebytek medu nebo potřebují zužitkovat med starší. Recepty na výrobu alkoholických nápojů z medu získávají včelaři z časopisu Včelařství a z dalších včelařských publikacích nebo od dalších včelařů. Každý z nich ještě přidává osobní invenci.
Za rok tak mohou vyrobit maximálně 2000 l ročně. Prodejem medoviny se neživí, pokud už přece jen nějakou nabízí, nejde jim o zisk, ale spíše o pochvalu povedeného produktu.
Ve Veřovicích se vyráběla spolková medovina určená na prodej na akcích spolku. Medovinu Jana Zubíka z Mořkova bylo možno ochutnat na včelařské výstavě pořádané k 90. výročí spolku nebo na Dni obce Mořkova, kde provozovala včelařská organizace svůj stánek.[374] Medovinu Jana Dořičáka ze Životic u Nového Jičína prodává příležitostně Mojmír Urban
ze Žiliny například na trzích v Novém Jičíně.[375]

V Životicích u Nového Jičína v současnosti žije Božena Mizerová, která je v širokém okolí známá prodejem průmyslově vyráběné medoviny na trzích a poutích. Nabízí medovinu firmy Včelnex s názvem Královská medovina[376] nebo Dolskou medovinu[377] z produkce Výzkumného včelařského ústavu Dol. Je pravidelným prodejcem hlavně na mořkovské pouti, kde má své stálé místo v blízkosti kostela. Její medovina je velmi oblíbená.

 

 

 

 

6. 1. 3. Med lékem

 

Med se využívá také k léčebným účelům. Jeho účinky hodnotí výrok Marty Dořičákové ze Životic u Nového Jičína: „Na všechno to není, pokud to někdo dokáže využívat a používá to v pravou chvíli a na pravém místě, tak určitě je to dobré.“[378]

Med hrál v léčitelství významnou úlohu, hlavně při léčbě chorob trávení a dýchacích cest.[379] Med jako lék prezentoval na své přednášce v Mořkově u příležitosti včelařského mezinárodního dne v roce 1959 Josef Neradil. Pravidelné používání medu mělo podle něj zmírňovat nemoci nervového charakteru a nespavost. Radil používat med tak, že si první den vezme člověk jednu lžíci medu, druhý den dvě a tak pokračuje až do osmého dne, kdy si bere lžic osm. Devátý den počet lžic snižuje o jednu atd. Při nespavosti dále doporučoval pít denně po dobu šesti týdnů nápoj připravený z litru vody, dvou lžic medu a šťávy z jednoho citrónu.[380] U nás doma je tento nápoj oblíbený hlavně v létě, je výborným osvěžením.

Med má dezinfekční účinky, používá se na zacelení odřenin. Zdeňka Rýdelová vzpomíná: „Když jsme třeba spadli a odřeli si to, tak nám babička na to dala med, zavázala, sice to smékalo, jak to vytahovalo, ale sa to zahojilo brzo.“[381] Také pokud vznikla hnisavá rána, tak se na v ni v jejich domácnosti přikládal med. Každou ránu potírá medem také Miroslav Sváček. Scelovací účinek medu si prověřil na vlastní kůži, když si ránu, jizvu, po odstranění rakovinného nádoru na hlavě potíral medem a propolisem a velmi brzy se mu rána zacelila.

Med se používá jako prevence proti nachlazení, angínám a podobně, ale „aby si někdo myslel, že si dá dvě lžičky medu a nebude mít angínu, tak ať zapomene.“[382] Léčení nachlazení jde však medem posílit tak, že se buď med konzumuje po lžičkách nebo se z něj připraví nápoj z mléka, vejce a medu. Zdeňka Rýdelová opět vzpomíná: „Když jsme měli třeba nachlazení, tak se uvařilo mlíko, do toho sa dal med a žloutek, sa to ušvrdlilo, to sa popíjalo.“[383] Osobně si
ze svého dětství dále například pamatuji, že jsme po lžičkách konzumovali proti nachlazení nakrájenou cibuli smíchanou s medem. Jako prevence proti virózám sloužil také chleba s medem a česnekem. Toto použití pochází z doporučení Julie Ruskové, učitelky kurzu medového pečiva, a dodnes se konzumuje v rodině Jaroslavy Zubíkové či Vlasty Hromádkové.
Za částečný lék včelaři pokládají i výše zmíněné alkoholické nápoje z medu. Z vlastní zkušenosti mohu dále potvrdit účinek černého čaje s medem a slivovicí, který snižuje zvýšenou teplotu. Někteří včelaři využívají med pro výrobu mastí, o tom více u následujících produktů.

            Výhodou medu je, že před konzumací nepotřebuje další úpravy či průmyslové přípravy jako u některých dalších produktů.

 

6. 2. Propolis

 

            Propolis je tmel, který včely využívají jako stavební látku, utěsňují jí v úle spáry
a štěrbiny, a jako látku ochrannou, sloužící k dezinfekci úlu. Suroviny pro tvorbu propolisu sbírají na různých rostlinách vylučujících pryskyřičnaté látky, které obohacují výměšky svých žláz. Propolis se skládá z pryskyřičnatých látek, včelího vosku, balzámů, éterických olejů
a mechanických nečistot včetně pylu, podíl jednotlivých složek kolísá v závislosti na způsobu jeho získávání. Propolis obsahuje vitamín B, polysacharidy a stopové prvky, které ovlivňují jeho barvu, která se vyskytuje od šedočerné po zelenočernou.[384] Propolis má baktericidní[385]
a bakteriostatické[386] vlastnosti, pro které se využívá v kosmetice a lékařství.[387]

            Propolis se získává seškrabováním z rámků a z dalších úlových částí zejména při jejich čištění, které se provádí tupým předmětem nebo špachtlí tak, aby se do propolisu nedostaly úlomky dřeva. Pokud se propolis těží záměrně, vkládají se, v období od května do srpna, do úlů různé pomůcky určené k zatmelení. Propolis se po vytěžení suší. Pro jeho následné uložení se používají neprodyšné obaly, uskladňují se v chladu a temnu.

            Nejvíce se používá výluh z propolisu, tzv. propolisová tinktura. Způsob přípravy je jednoduchý. Propolis, v poměru 30 g propolisu na 5 dcl lihu, se naloží na určitou dobu, zhruba deseti až čtrnácti dnů, v alkoholu a každý den se protřepe. Poté se scedí a může se užívat. Libor Bílek z Veřovic nakládá propolis v lihu s obsahem 60 % alkoholu, nejčastěji k tomuto účelu používá pálenku z jablek, jabkovici, Václav Kuska z Hodslavic v 80 % lihu, jiní včelaři nakládají propolis se 100 % lihem.

            Vladislav Kyselý[388] vyrábí na 50 druhů různých bylinných tinktur, například z kopřivy, enciánu, kaštanu, atd. Inspiraci pro výrobu čerpá ze včelařské literatury a z časopisu Včelařství.[389] Příprava tinktur je podobná jako u propolisu. Zvolené byliny nakládá do lihu, kde je po určitou dobu nechá louhovat. Poté je scedí a uschovává ve skleněných lahvičkách, tzv. plácačkách. Podle účelu dělí tinktury do skupin, například na kardio-tinktury, tinktury všeobecné a hořčičné. Užívá je denně, vždy navečer. Tinktury míchá s vínem, postupně vypije 4 dcl vína, většinou z jablek, které si sám vyrábí. Připravuje i tinktury na principu tibetské medicíny, například s rozdrceným kaštanem, které obsahují propolis. Vinný střik z bílého vína s kapkou propolisové tinktury užívá podle jeho vzoru i Jan Mička na léčení vysokého tlaku
a k osvěžení. Propolis vytváří s vínem mléčný efekt.

Využití propolisové tinktury je podle dotázaných včelařů mnohoúčelné. Využívá se k desinfekci ran, oděrků a spálenin, které se po potření propolisem rychleji hojí, dále na ekzémy a na otlaky. Propolisová tinktura může zastavit začínající angínu, zmírnit bolesti v krku, bolesti zubů či zamezit jejich paradentóze. Také může sloužit k dezinfekci ústní dutiny. Při zažívacích potížích se kostka cukru rozpouští v propolisu a polyká.

Propolisová tinktura svou vůni umožňuje lepší dýchání, proto se například
při nachlazení přikládá na spaní do blízkosti hlavy.[390]

Jan Zubík připravuje propolisovou mast, a to tak, že rozpustí máslo, do kterého přidá propolis a nechá zatuhnout. Poté ho ještě jednou rozpustí, přecedí přes plátno a v momentě, kdy začíná máslo tuhnout, ho smíchá s medem. Takto ochucené máslo užívají Zubíkovi
po lžičkách při nachlazení nebo hrozí-li zánět průdušek. Josef Neradil doporučoval používat propolisovou mast na rychlejší zahojení ran. Doporučoval mast připravovat z 10 g sádla a 10 g propolisového tmelu, které se míchalo na horké plotně po dobu 10 minut a poté vše přecedilo.[391]

 

6. 3. Včelí pyl

 

Pyl je další včelí produkt, který patří mezi ryze rostlinné produkty včel, které člověk využívá. Není však přímým produktem včel, ale je do úlu donášen ve formě rousků nasbíraných na květech, který včely dusají do buněk a který obohacují o výměšky žláz a nakonec ho konzervují medem. Pro včelu je pyl především bílkovinnou stravou s dostatečným množstvím vitamínů.[392] Pyl je bohatý na vitamíny skupiny B, vitamín H, vitamín A, vitamín C, a rutin. Včela je schopna díky pylu tvořit mateří kašičku, vosk a jed.[393] Sledováním množství a kvality pylu v medu se zjišťuje druhový původ medu.[394]

Pyl se těží v době snůžky, získává se pomocí pylochytů s pylovou mřížkou, které se připevňují za česno nebo se zasunují do dna. Včely v mřížce zanechávají část přinášených pylových rousků, které padají do pylochytů. Každý večer se musí nahromaděný pyl vytáhnout
a dát sušit při maximální teplotě do 40 °C.[395] Po usušení je dále potřeba pyl přebrat
od případných nečistot. Popsaným způsobem těží pyl například Václav Kuska. Pyl se také může získávat vypichováním přímo z plástů. Vladislav Kyselý používá fermentovaný pyl, tzv. pjergu, který získává tak, že ke kraji úlu vloží čistou mezistěnu,[396] kam včely pyl postupně napěchují. Voskové části s pylem pak nožem vyřeže a míchá s medem, který následně
po lžičkách užívá.

Václav Kuska vyrábí pylovou pastu, která se připravuje kvašením pylu a medu následujícím způsobem. Suchý pyl[397] se zalije malým množstvím vody, na 1 kg pylu je třeba
1 dcl vody, a nechá se přes noc napučňat čili nabobtnat. Druhý den se takto připravený pyl zamíchá s teplým medem rozehřátým maximálně do teploty 45 °C v poměru 1:1. Vznikne tak hustá kašovitá hmota, která se nechá po dobu 5 – 6 dnů kvasit.[398] Takto vykvašená hmota má vůni jako zrní v sýpce, jen částečně je vůně ovlivněna druhem medu, v tomto případě musí být med dostatečně aromatický. Poté se může začít konzumovat. Včelař Kuska si vytvořil okruh zákazníků, kteří pravidelně tuto pylovou pastu odebírají.

Pyl je obsažen také v medu, protože má nižní hustotu než med, vystupuje ve sklenici
na povrch a tvoří tam medovo-pylovou pěnu. Tu včelaři před prodejem medu z povrchu sbírají, protože nevypadá esteticky. Používají ji k běžnému slazení.

Pyl se doporučuje užívat hlavně mužům trpícím onemocněním prostaty nebo
při jaterních chorobách. Václav Kuska uvedl: „Má to být dokonce jakési afrodiziakum, ale jestli je to pravda, to nevím. Chlapi tady, co jsem to po súsedech roznes, tak si to brali a říkali, že jo, že to funguje.“[399]

 

6. 4. Vosk

 

Vosk je metabolický produkt včel, který produkují ve formě šupinek ve voskotvorných žlázách. Z vosku staví plásty, do nichž ukládají zásoby uchovávají v nich plod. Tvorbu vosku ovlivňují medné a pylové zásoby, vhodné stavební prostory v úlu a přítomnost dobré matky.[400] Včelí vosk je plastická žlutá až žlutohnědá mastná hmota s příjemnou vůní. Při pokojové teplotě je vosk tvárlivý. Je lehčí než voda a je špatným vodičem tepla a elektřiny. Nově vytvořený panenský vosk je bílé, popřípadě nažloutlé barvy. Včelí vosk je směs různých organických látek.

K získávání vosku se nejlépe hodí plásty zbavené medu a pylu, takzvané souše. Vosk se získává z plástů, které už nejsou vhodné k použití ve včelstvech,[401] několika způsoby: tavením vosku suchou cestou, zpracováním vosku horkou vodou nebo zpracováním vosku párou.[402] Vosk se následně musí čistit od případných nečistot.

Včelí vosk byl v minulosti velmi ceněným zbožím, používal se k výrobě svíček, které byly jednou z mála možností jak svítit. Původně byly svíčky určeny k osvětlení kostelů
a panských obydlí. Chudé domácnosti si nemohly voskovice dovolit, proto svítily loučemi
a později lojovými svíčkami, které byly cenově dostupnější. Nejčastěji se voskařství, městské řemeslo, provozovalo souběžně s perníkářstvím.

Dále se vosk využíval k výrobě odlévaných obětin.[403] Vosk byl významným vývozním artiklem. Voskem se v bohatších domácnostech vylévaly plechy, na kterých se pekl perník. Včelí vosk se využíval k přípravě štěpařského vosku, na toto téma proběhla i přednáška, z dotázaných včelařů se o tomto nikdo nezmínil.[404] Dnes se vosk využívá k výrobě mezistěn, svíček určených k dekoračním účelům a je součástí řady mastí.

Řada včelařů využívá vosk jen na výrobu mezistěn, což je voskový plát, který včelař v dřevěném rámečku vkládá do úlu. Mezistěny se vyrábí ve specializovaných firmách, kterým včelaři zasílají vosk a za něj pak dostanou mezistěny nové.[405] Dříve mívali včelaři i vlastní lisy, popřípadě byly v majetku spolku, a mezistěny si vyráběli sami. Každoročně by měla být obnovena zhruba třetina všech mezistěn.

            Vosk slouží jako prodejní artikl, při přebytku ho včelaři, kteří ve své domácnosti nevyrábějí svíčky, prodávají zájemcům právě na výrobu svíček.[406] Svíčky z medového vosku lze vyrobit několika způsoby, ve zkoumané oblasti převažuje výroba svíček stáčením voskových plátů, popřípadě se odlévá vosk do forem.[407] Odlévaná svíčka hoří déle, protože je v ní vosk více nahuštěn.

Svíčky vyrábí nejčastěji včelaři nebo jejich rodinní příslušníci, zpravidla pro vlastní potřebu. Hlavním účelem výroby svíček je dekorační funkce, také se svíčky dělají pro vůni včelího vosku při hoření, jak je tomu například u Jana Dořičáka: „Tam mám vzadu boudu, tak tam si zapálím, to úplně provoní, tak tam si zapálím opravdu ze včelího vosku.“[408]

Svíčky vyrábí Jan Dořičák pouze z voskových plátů, mezistěn, které musí co nejpevněji stočit: „Já si nahřeju mezistěnu, dám do tepla, stačí dát tady chvilu (ke krbu), dám si tam knot, ty knoty jsou na určitý průměr, skulím to, nevypadá to špatně, pěkně to voní. Ono to hoří rychle, když je velký knot a málo vosku, ono ten oheň se musí dusit tím voskem. Jak je silný knot, tak je taký plamen, ten vosk stéká dolů.“[409]

Z mezistěn vyrábí svíčky i Vladislav Kyselý. Protože vytápí kuchyň kamny, tak si voskové pláty nahřívá na kuchyňské skříňce, kde je teplota až 40 °C a kde mimo jiné suší byliny a ořechy. Změkčené pláty se dají jednoduše rolovat do tvaru svíčky: „Takové jednoduché jsem dělal, jako buď z celé té (mezistěny), anebo jsem je přeříz tak (do uhlopříčky) a byla svíčka kónická.“[410] Svíčky vyrábí zpravidla na Vánoce, výrobky také rozdává mezi přáteli.

            Michaela Pítrová z Mořkova vyrábí svíčky odléváním pomocí silikonových forem,[411] které jsou složené ze dvou až tři částí. Vosk si bere od svého otce-včelaře, který čistí ve vodní lázni, kdy rozehřátý vosk vystoupí nad hladinu a případné nečistoty se kumulují na dně nádoby. Tento proces opakuje několikrát za sebou, až je vosk zcela čistý. Vosk také kupuje od místních včelařů. Získává tak už vyčištěný vosk. Svíčky začala vyrábět proto, že je na mateřské dovolené a hledala možnost seberealizace. Využívá je buď v domácnosti nebo je dává jako dárek. Postup výroby odlévaných svíček je následující: Nejdříve se z obyčejných bavlnek natočí knoty, jejichž šířka se odvíjí od velikosti zamýšlené svíčky. V kyselině bromité H₃BrO₃, která se zředí s vodou, se knoty namáčí, proto aby hořely pomaleji a měly lepší plamen. Uprostřed formy se zavěsí na špejli knot, to proto, aby zůstal ve středu svíčky i při nalévání vosku. Vosk se rozpouští nad kahanem v šufánku, naběračce, z ní lije seshora přímo do forem. Vosk nesmí být příliš horký, protože by jinak tvořil bubliny. Po vychladnutí se svíčky jednoduše vyloupnou
ze silikonových forem. Michaela Pítrová používá formu válcovitého tvaru, formu ve tvaru růžičky, včelího úlu a úzkou formu, ze které vzniká svíčka točeného vzhledu. Dále vyrábí voskové vánoční ozdoby. Používaná technologie výroby odpovídá původní řemeslné technologii výroby voskových odlévaných svíček. Výrobu odlévaných svíček demonstrovala
na včelařské výstavě pořádané k 90. výročí spolu v Mořkově.

            Mimo výrobu svíček lze vosk použít na produkci mastí. Pro svou potřebu je vyrábí Vladislav Kyselý. Byliny smíchá s vepřovým sádlem a s čistým, mírně roztaveným voskem. Vosku se do mastí přidává jen mírně, při vyšší koncentraci by mast byla příliš tuhá. Takto vyrábí masti z květů měsíčku lékařského či jinanu dvoulaločného. Z používanými bylinami experimentuje, co si načte v literatuře, to zkouší.

 

6. 5. Mateří kašička

 

            Dalším ze včelích produktů je mateří kašička. Produkují ji včely kojičky, v prvních dnech jsou jí krmeny všechny larvy, poté jen larvy předurčené k tomu, aby se z nich vylíhla matka. Ta se krmí kašičkou i po vylíhnutí v době plodování. V mateří kašičce jsou obsaženy nukleové kyseliny, enzymy a ve velké koncentraci téměř všechny vitamíny. Kašička má smetanovou konzistenci, mléčnou barvu s perleťovým odstínem a je kyselé chuti.[412]

Mateří kašičku nikdo ze včelařů ve zkoumané oblasti netěží. Při chovu matek se dá určité množství odebrat, ale většinou ji včelaři zkonzumují přímo u včelínů, stejně jako Vladislav Kyselý: „Mateří kašičku, to většinou baštím u včel, poněvadž tam ta konzervace je velmi problematická.“[413] Podobně se vyjádřil i Libor Bílek: „Když k tomu přijdu ve včelíně, sám si líznu.“[414]

            Mateří kašička je dostupná hlavně prostřednictvím léčebných a kosmetických přípravků.[415] Využívá se především díky svým příznivým účinkům proti tvorbě vrásek.

 

6. 6. Včelí jed

 

            Včelí jed je sekret jedové žlázy včely, hromadí se v jedovém váčku včely až
do okamžiku bodnutí. Při bodnutí proniká žihadlem jed, čím déle necháme žihadlo v rance, tím více jedu se dostane do tkáně. Žihadlo je opatřeno zpětnými háčky, které znemožňují jeho vytažení z pokožky, proto se po bodnutí vytrhne část trávicího ústrojí včely, která v krátké době zahyne. Jed je bezbarvá kapalina charakteristické vůně a kyselé chuti. Ve včelím jedu jsou obsaženy hormony.[416]       

            Do těla se včelí jed dostane při vpichu žihadla, na tomto místě vyvolává zánětlivý proces, což způsobuje zarudnutí pokožky a otok. Někteří lidé jsou na včelí bodnutí prudce alergičtí. Samotní včelaři si však většinou na včelí bodnutí po čase zvyknou a jejich tělo přestane vyvolávat popsané reakce. Někteří z nich pak záměrně vyhledávají včelí bodnutí a léčí tím své revmatické bolesti.

 

6. 7. „Včelí“ voda

 

Za včelí produkt lze také považovat vodu včelami ovlivněnou neboli ozářenou vodu. Jedná se o vodu, která byla umístěna do včelína, kde ji ovlivnilo silné elektromagnetické biopole vyvolané masou včel.[417] O účinku ovlivněné vody na lidský organismus se vedou spory, poznatky jsou získávány ze zkušeností a pozorování včelařů, podle kterých voda působí pozitivně v průběhu metabolických a psychických onemocnění a snižuje zvýšenou hladinu cukru v krvi. [418]

            Někteří včelaři ve zkoumané oblasti v pozitivní účinky této vody věří, jiní nikoli. „My dáváme vodu do včelína, nemůžu říct, že to pomůže, nemůžu říct, že to nepomůže. Já si myslím, že to nějakým způsobem léčivé je, ale abych řekla přesně, že to pomohlo, tak to nemůžu říct,“ vyjádřila se Zdeňka Rýdelová.[419] Voda se dává do včelína ve skleněných nebo plastových nádobách a staví se do úlů.

            Jen ozářenou vodu pijí v domácnosti Zubíků. Janu Zubíkovi se zdá voda z včelína lahodnější a o trochu hořčí. Miroslav Sváček[420] se také staví stranu těch, kteří věří v pozitivní moc včelami ovlivněné vody.

V pozitivní působení vody věří i Václav Kuska, ale dodává: „Nemusí to působit
na každého člověka stejně.“ Sám se o tom přesvědčil poté, kdy jeho sousedka trpěla roztoušenou sklerózou a cukrovku: „Tak jsem říkal manželovi. (…) Má to působit i na tu sklerózu i na tu cukrovku, dokonce, že to má snižovat hladinu cukru, když se používá ta voda,
i na vaření na kávu. (…) Ona měla cukrovku i roztroušenou sklerózu, tak její manžel, říkal, že se mu zdá, že je po tom lepší. Říkal, že na ni pozoruje, že se to zlepšuje. Nosil to do mojeho včelína. Ráno to tam dones, měl 4 nebo 5 sklenic, vyměňoval.“[421] Do včelínu dává mimo vodu
i pivo. Pivo dává do včelína i Vladislav Kyselý, pivo podle něj poté zhořkne, tím, že získá přírodní energii.

Z dotázaných včelařů Jan Dořičák a Jan Matuš naopak v pozitivní účinky vody nevěří.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ZÁVĚR

            Včelařství ve zkoumaných lokalitách má hluboké kořeny, včely se zde chovaly již
od dob osídlování oblasti. Ustavené včelařské spolky jako důsledek společenského vývoje posledních dvou století, které zastřešují včelařství v oblasti, se tedy opírají o pevné základy tradice včelařství v této oblasti.

V úvodu magisterské práce jsem si vytyčila dva základní cíle výzkumné cíle. Prvním z nich bylo postihnutí vývoje spolkové činnosti včelařských organizací v obcích Mořkov, Životice u Nového Jičína, Veřovice, Hodslavice, Hostašovice a Straník a zjištění jejich role
a vlivu jejich činnosti na život v obcích nejen z hlediska kulturního, ale i například toho, jak se včelaři podíleli na vzhledu vesnice budováním včelí pastvy a jak byly tyto aktivity z řad obyvatel vesnice přijímány. Zkoumané obce tvoří celkem tři základní organizace Českého svazu včelařů. Mořkov a Životice u Nového Jičína tvoří první z nich, veřovská organizace pracuje samostatně. Zbývající obce, spolu se včelaři z obce Bludovice, tvoří Základní organizaci Českého svazu včelařů Hodslavice. Z původního včelařského spolku v Mořkově, který vznikl v roce 1918, se výše zmíněné organizace postupně oddělily.

Kromě vlastní činnosti chovu včel, jejich zajištění proti včelím nákazám a podobně, se spolky vždy o své členy staraly nejen po stránce vzdělávací a osvětové, pořádáním schůzí, přednášek a kurzů,  ale také po stránce společenské a kulturní uskutečňováním neformálních společných setkání a zájezdů. Všechny se podílely na budování včelí pastvy a tím ovlivnily vzhled řady veřejných prostranství v obcích. V současné době už tuto aktivitu nevykonávají,
na vysazovaní medonosných stromů, keřů a rostlin se včelaři podílí jen v rámci svých pozemků. Další činnost společná pro všechny spolky, která vedla k utvoření kladného povědomí obyvatel vesnic o spolku, bylo vedení včelařských kroužků při místních školách. Tím si zároveň včelaři vychovávali své následovníky.

Všechny spolky pořádaly pro manželky včelařů a dalších zájemkyně kurzy medového pečiva, jejichž cílem byla propagace včelařství se záměrem naučit ženy využívat včelí produkty. Lze říci, že k tomu tyto kurzy podstatně přispěly.

Každá z organizací hrála ve své obci svou specifickou roli. Činností navenek, zvláště kulturního rázu, určenou pro veřejnost, si spolky vytvářely různé postavení v životě vesnice. Mořkovský spolek pořádal pravidelně v areálu koupaliště Letní večery, které byly veřejností hojně navštěvovány. K příležitostem jubileí organizovala včelařská organizace výstavy. Poslední z nich uspořádána k výročí 90. let od založení spolku v roce 2008, kterou za 3 dny navštívilo více než 800 osob, dokazuje, že si včelaři svou činností utvořili široký okruh příznivců. Spolek proslul na přelomu 80. a 90. let také prodejem medových perníků na hojně navštěvované mořkovské pouti. Tyto perníky se staly vítaným suvenýrem, který si návštěvníci z pouti odnášeli. Od jejich výroby a prodeje se upustilo počátkem 90. let 20. století, kdy se objevila konkurence.

Významnou úlohu na poli kulturním hrál včelařský spolek v obci Veřovice. Ve své době patřil mezi nejaktivnější spolky v obci. Velkou roli v tom hrál fakt, že si včelaři vytvořili zázemí v podobě Včelařského střediska a kde většinu kulturních podniků pořádali. Inspiraci hledali v tradičních výročních obyčejích, které si přetvořili dle vlastních potřeb. Pořádali například jánské ohně, stavění a kácení májů, plesy, Krmášové zábavy či zabíjačky. Jimi si také na stavbu a údržbu Včelařského střediska vydělávali, protože tyto podniky byly z řad veřejnosti vyhledávanou zábavou.

Hodslavský včelařský spolek se do kulturního života obce zapojoval jen velmi minimálně. Jeho úloha spočívala především v prezentaci obce navenek, kdy se včelaři úspěšně umisťovali ve včelařských soutěžích v rámci okresu, kraje a i na celostátní úrovni.

Činnost včelařských organizací po roce 1989 zaznamenala citelné utlumení činnosti navenek. Zájem o podniky z řad veřejnosti se snížil a tak včelaři od řady aktivit upustili. Důvodem je i zvyšující se věkový průměr včelařů v organizacích. Většina aktivit se dnes uskutečňuje jen uvnitř spolku. Navenek včelaři spolupracují s jednotlivými obcemi v rámci obecních dnů.

Druhá stěžejní výzkumná otázka se pak týká využití včelích produktů v oblasti, především pak medu ve výrobě medového pečiva a alkoholických nápojů vyráběných z medu.

Perníky vstoupily výrazněji do jídelníčku většinou až po uspořádání kurzu medového pečiva. Ženy se naučily vyrábět a zdobit medové perníky, které se staly součástí jídelníčku zejména o Velikonocích či Vánocích. Získaných dovedností žen pak spolky využívaly ke své další prezentaci, zejména pak na jubilejních výstavách. Perníky připravované účastnicemi kurzů se staly zároveň zdrojem zisku pro spolky, kdy byly prodávány na včelařských podnicích, zábavách, plesech, v Mořkově například na pouti. Lze tedy konstatovat, že spolky pořádáním kurzů v hojné míře přispěly k zařazení medového pečiva a dalších včelích produktů do místního jídelníčku. Tvary a zdobení perníků podlehly vývoji jen minimálně, zachovává se jejich tradiční vzhled.

Zvýšená výroba alkoholických nápojů z medu je patrna po roce 1989, kdy byl zrušen výkup medu a včelařům tak zůstaly jeho přebytky. Postupně je začali využívat a vyrábět z nich, dle receptů z časopisu Včelařství a rad získaných od jiných včelařů, různé druhy medových nápojů. Podle vlastní inspirace je dodnes obměňují.

Touto prací jsem nevyužila všechny poznatky o včelařství, které lze v zvolené oblasti získat. Možnost dalšího výzkumu vidím ve studiu způsobů včelařství v současnosti, který se může v budoucnosti stát srovnávacím materiálem či v dokumentaci současných včelích úlů
a včelínů, které ve si velké většině včelaři zhotovují sami.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

SEZNAM RESPONDENTŮ

Bílek Libor – Veřovice

Dořičák Jan – Životice

Dořičáková Marta – Životice

Hromádková Vlasta – Mořkov

Hyklová Jaroslava – Veřovice

Kuska Václav – Hodslavice

Kyselý Vladislav – Mořkov

Matuš Jan – Veřovice

Mička Jan – Mořkov

Mička Petr – Hodslavice

Mičková Anna – Mořkov

Mičkové Marie – Mořkov

Mizerová Božena – Životice

Pítrová Michaela – Mořkov

Rusková Julie – Poličná

Rýdel František – Mořkov

Rýdelová Zdeňka – Mořkov

Sváček Miroslav – Straník

Zubík Jan – Mořkov

Zubíková Jaroslava – Mořkov

Zubíková Lenka – Mořkov

Zubíková Pavla  – Mořkov

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

SOUPIS LITERATURY A PRAMENŮ

A. Literatura

 

ADAMEC, František: Jubilejní památník včelařů moravských. Brno 1904.

ADAMEC, František: Sv. patronové včelařství. Kulturní obrázek. Včela moravská 69, 1935, 3, s. 142 – 145.

ADAMEC, František: Pyl a jeho význam ve včelařství. Praha 1939.

BAYEROVÁ-VĚTVIČKOVÁ, Vlasta: Dobroty z medu. Praha 1957.

BARTES, Jaroslav: Včelařství. Výběrová doporučující bibliografie ke kurzu Lidové akademie. Uherské Hradiště 1964.

BARTOŇ, Josef (Ed.): Čtení o Hodslavicích: Sborník k 200. výročí narození Františka Palackého. Hodslavice 1998.

BARTOŠ, František: Pověry a zvyky lidu moravského při hospodářství. Český lid 1, 1892,
s. 332 – 339.

BLAŽKOVÁ, Lenka: Voskařství. Praha 2006.

BERÁNEK, Vladimír: Když plásty tekly medem. Medařská hospodářství, práva, soudnictví, příběhy. Praha 2003.

BITTNER, Lukáš: Použití medu při léčbě infikovaných ran. Včelařství 60, 2007, 6, s. 150 – 151.

BROŽOVÁ, Dagmar: Medové pečivo a nápoje. Praha 1987.

BROUČEK, Stanislav – JEŘÁBEK, Richard (Eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. I . – II. sv., Praha 2007.

DIEMEROVÁ, Irmgard: Včelaření jako hobby. Praha 1997.

DRAŠAR, Jan a kolektiv: Včelařství. Praha 1978.

DUDA, Antonín: Čtení o včelách pro mládež odrostlejší. Praha 1874.

DUPAL, Libor: Kniha medovině. Praha 2004.

DUŠEK, Vladimír: Kašařství v Hostašovicích. Zpracování pohanky. Vlastivědný sborník Kravařsko 2, Nový Jičín – Příbor, 1932 – 33, s. 104 – 108.

DUŠEK, Vladimír: Hostašovice. Vlastivědný sborník Kravařsko 9, Nový Jičín, Příbor, 1946, s. 15 – 19.

DVOŘÁKOVÁ, Hana: Svět pod sklem. Brno 2006.

EICHLER, František: Včely – med – vosk. Praha 1943.

FIRLOVÁ, Vladislava.: Dřevěný domek ve Veřovicích. Zprávy Okresního muzea v Českém Těšíně 53, 1978, s. 8.

HAGARSIM, Oldřich: Včelařské dřeviny. Praha 2004.

HAJDUŠKOVÁ, Jana: Včelí produkty očima lékaře. Praha 2000.

HAJDUŠKOVÁ, Jana: „Včelí“ voda pomáhá při léčení. Včelařství 12, 2006, s. 320.

HALEŠ, Bohumír: Historie včelařství v Pobeskydí. Frýdek Místek 1986.

HANDL, Bohuslav: Včelí produkty ve výživě člověka a lékařství. Kunštát na Moravě 1991.

HANZELKA, František: Palackého rodná obec. Kronika Hodslavic. Hodslavice 1948.

HANZELKA, Vratislav: Mořkov. Podhorská vesnice. Brno 2000.

HLINECKÝ, Matěj: Včela a její chov. Mělník 1908.

HODAN, Jaromír: Formy ze silikonového kaučuku na odlévání svíček ze včelího vosku. Včelařství 61, 2008, 1, s. 20 – 21.

CHADT (Ševětínský), Jan Evang.: Brtnictví. (Lesní včelařství). Písek 1913.

JAKEŠ, J.: Včelařství na Záhoří. Záhorská kronika 10, květen 1927, s. 109 – 112.

JANOTKA, Miroslav – LINHARD, Karel: Zapomenutá řemesla. Praha 1984.

JEŘÁBEK, Richard: Antropomorfní klátové úly z východní Moravy. Slovácko. Národopisný sborník pro moravskoslovenské pomezí 7, 1965, s. 62 – 65.

JEŘÁBEK, Richard: Identifikace obličejových česen z východní Moravy. Český lid 53, 1966,
s. 95 – 102.

JIŘÍK, Karel: Závěť olomouckého biskupa Bruna z roku 1267. Ostrava 1967.

JOJTŮ, Josef: Vzpomínky starého včelaře. Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka. Sborník materiálů a studií k regionální vlastivědě jižního Valašska 2, 1964, s. 38 – 41.

JURÁK, Josef: Z katolické farní kroniky. Hodslavské školství. In: Palackého rodná obec. Kronika Hodslavic. Hodslavice 1948, s. 168 – 173.

KAREŠ, Jiří: Med jako lék. Praha 2004.

KAMLER, František – OLIVA, Zbyněk – PTÁČEK, Vladimír: Nástavkové včelaření. Olomouc 1998.

KAMLER, František – ČERMÁK, Květoslav: Včelaříme nástavkově. Praha 2003.

KAMLER, František: Komerční včelaření v České republice. Praha 2005.

KEBRLE, Josef: Dějiny českého včelařství. Praha 1922.

KLVAČ, Jaroslav: Včelařství dříve a dnes. Dolina Urgatina. Valašský vlastivědný sborník 5. 1951, 3 - 4, s. 52 - 53.

KLVAŇA, Josef: Kroj lidový ve Veřovicích u Frenštátu. Časopis vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci 9, 1892, s. 29 – 30.

KNOLLEROVÁ, Rasso: Knížka o medu. Praha 1996.

KOBLIC, Josef: Med. Praha 1896.

KOTALÍK, Jiří: Valašské lidové úly. Několik poznámek k problematice lidového výtvarnictví z hlediska dějin umění. Dolina Urgatina. Valašský vlastivědný sborník 5, 1951, 3 - 4,
s. 57 - 65.

KROUPA, Pavel: Včelí ostrovy starých Slovanů. Včelařství 60, 2007, 10, s. 262 – 263.

KUBIŠOVÁ, Sylvie: Pyl ve výživě včel. Praha 1988.

KUNZ, Ludvík: Zaniklá výroba voskových obětin v Bystřici pod Hostýnem. Naše Valaško 13, 1950, s. 170 – 173.

KUNZ, Ludvík: Soupis prací Zíbrtova českého lidu. Praha 1960.

LISERTOVÁ, Marie: Lidové rady včelařské. Český lid 21, 1912, s. 309 – 310.

LAMPEITL, Franz: Chováme včely. Ostrava 1999.

LUPTOVSKÁ, Klotilda: Med a jeho využití v domácnosti. Košice 1985.

MACHOVÁ, Jarmila: Právo ve včelařství. Kapesní příručka. Praha 2001.

MACHOVÁ, Jarmila: Maximálně dvě tuny, to je malé množství pro prodej medu „ze dvora“ za rok. Včelařství 1, 2008, s. 19.

MALÍŘ, Jiří: Od spolků k moderním politickým stranám. Brno 1996.

MATÝSEK, František – HAVLÍČEK, Bedřich: Několik údajů o starém včelařství
na Valašskokloboucku z poloviny 19. věku. Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka.: Sborník materiálů a studií k regionální vlastivědě jižního Valašska II, 1964, 42 - 45.

MINEDŽAJAN, G. Z. – RICHTER, J.: Zázrak jménem propolis. Bratislava 2000.

MELNIKOVÁ – PAPOUŠKOVÁ, Naděžda: Figurálně zdobené úly. Věci a lidé 6, 1954, 7 – 8, s. 342 – 368.

MELZER, Miloš: Moravští perníkáři. Příspěvek k historii perníkářské výroby na Moravě. Vlastivědný věstník moravský XXIX, 1977, 1, s. 45 – 59.

Moravské Kravařsko. Politický okres Novojický. Příbor, 1898.

Moravskoslezský kraj v roce 2001. Ostrava 2001.

NEPRAŠ, Josef: České včelařství. Praha 1971.

NIEDERLE, Lubor: Rukověť slovanských starožitností. Praha 1953.

NOVOTNÁ, Lenka: Historie a současnost medového pečiva. In: Jubilejní včelařský sborník organizovaného včelařství na Moravě a ve Slezsku, 1854 – 2004. Brno 2004, s. 65 – 68.

NOWOTTNICK, K.: Propolis: Získávání –  recepty –  použití. Praha 1995.

PADĚRA, Adolf: 100 let historie prvního včelařského spolku v Chrudimi. Chrudim 1969.

PADĚRA, Adolf: Po stopách dějin prvního včelařského spolku v Chrudimi. Chrudim 1969.

PAGÁČ, Mojmír: Velikonoce a včelaři. Včelařství 59, 2006, 4, 104.

PERNICA, Jaroslav: Úspěšný chov včel. Praha 1991.

PEŘINOVÁ, Václava: Perníkové Vánoce. Včelařství 60, 2007, 12, s. 318 – 319.

PRASEK, Vincenc: Medařská landfojtství na sevevýchodní Moravě. Časopis Matice moravské 29, s. 134 – 146.

PROKEŠ, Petr: Na poutním místě včelařů odhalena socha sv. Ambrože. Včelařství 60, 2007, 7, s. 172 – 173.

RICHTER, Johan: Léčení včelími produkty. Bratislava 1999.

ROSŮLEK, František: Pověry o včelách. Český lid 10, 1901, s. 480 – 481.

ROYT, Vácslav: O včelařství českém za starých časů a o bývalém tovaryšstvu medařů Valašsko-Meziříčských a Rožnovských. Časopis Matice Moravské 1, 1869, s. 131 – 138.

Seznam učitelů včelařských a jim přidělených obvodů a spolků na Moravě. Včela moravská 68, 1934, 4, s. 182 – 183.

SCHWARZ, František, IMRÝŠEK, Ivo: 700 let obce Mořkova. Vlastivědný sborník okresu Nový Jičín 13, Nový Jičín, 1973, s. 1 – 14.

SKUTIL, Josef: Včelaření starých Slovanů. Praha 1923.

SOUKUP, Jan: Na sv. Medarda. Český lid 15, 1906, s. 401 – 406.

STOKLASA, Jindřich: Včelí produkt – Propolis. Praha 1982.

STRÁNSKÁ, Drahomíra: Příručka lidopisného pracovníka. Praha 1936.

STRÁNSKÝ, Jiří: Pekla perník i pro papeže. Knihovnička recepty. Perníky & medovníky. Listopad 2005, s. 10 – 11.

STROHAL, Jakob: Návod k rozumnému včelařství. Ku potřebě skumného a výchovného učení ve včelních školách. Brno 1861.

SKŘIVÁNEK, Josef: 150. let organizovaného včelařství na Moravě. In: Jubilejní včelařský sborník organizovaného včelařství na Moravě a ve Slezsku, 1854 – 2004. Brno 2004,
s. 9 – 16.

STRUHALA, Bohumil: Zápisník Josefa Dorazena, rektora v Zádveřicích. Podřevnicko. Vlastivědná kronika 1, 1939, s. 31 – 36; 1940, 50 – 55, 75 – 77.

SVĚRÁK, Antonín: Včelařství na Záhoří. Záhorská kronika 21, září 1928, s. 19 – 20.

ŠINDELÁŘ, Radovan: Význam včelích produktů ve výživě a lékařství. Olomouc 1991.

ŠTIKA, Jaroslav: Lidová strava na Valašsku. Rožnov pod Radhoštěm 1997.

ŠVAMBERK, Václav: Tajemný svět včel. Líbeznice 2000.

TEMPÍR, Zdeněk: Tradiční včelařství. In: Agrikultura carpatica II. Rožnov pod Radhoštěm. 1981, s. 72 - 78.

TEMPÍR, Zdeněk: Brtě a brtníci. Včelařství 54, 2001, 8, s. 2.

TEMPÍR, Zdeněk: Medvědi v minulosti vybírali med. Včelařství 54, 2001, 10, s. 2.

TEMPÍR, Zdeněk: Ještě o lesním včelaření. Včelařství 54, 2001, 11, s. 2.

TEXL, František: Komerční včelaři v České republice. In: Jubilejní včelařský sborník organizovaného včelařství na Moravě a ve Slezsku, 1854 – 2004. Brno 2004. s. 68 – 69.

TICHÁNEK, Jiří: Z historie včelařského spolku ve Štramberku. Ostrava 2008.

TITĚRA, Dalibor: Včelí produkty mýtů zbavené. Praha 2006.

TITĚROVÁ, Jana: Domácí výroba svíček ze včelího vosku. Praha 1999.

TOMÁNEK, Albín: 50. let ZO včelařů ve Veřovicích. Veřovice 1983.

TVARŮŽEK, Josef: Medařské artikule na Valašsku. Dolina Urgatina. Valašský vlastivědný sborník 5, 1951, 3 – 4, s. 54 – 56.

VAŘEKA, Josef: Patrový klát v Trojanovicích. Valašsko. Sborník o jeho životě a potřebách 7, 1958, 3 – 4, s. 110 – 111.

VAŘEKA, Josef – FROLEC, Václav: Lidová architektura. Encyklopedie. Praha 2007.

Včelařský kalendář. Praha 1949.

VEVERKA, Oldřich – PRAŽÁK, Jaroslav: Získávání včelích produktů. Praha 1991.

VESELÝ, Vladimír – KAMLER, František – TITĚRA, Dalibor: Základy včelaření. Praha 1997.

VESELÝ, Vladimír a kolektiv: Včelařství. Praha 2003.

VLASÁKOVÁ, Olga: Od medu k perníku. 1996.

Vlastivěda moravská. Místopis Moravy. Okres Novojičínský.  Brno 1933.

VORÁČEK, Josef: Příspěvek k evropskému a českému včelařskému folkloru. Český lid 3 (35), 1948, s. 122 – 124.

WINTER, Zikmund: Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV., XV., a XVI. století. Praha 1906.

ZAHRADNÍK, Karel: Svatí patroni včelařů. Bystřice pod Hostýnem 2007.

ZAMAZAL, Jiří: Kratochvilné povídání o včelách, medu a včelích produktech jakož i o tom, co bychom mohli a měli znát. 2002.

Zpravodaj obce Mořkov 9, 2008.

-bm-: Chov včel v Bludovicích v minulých časech. Novojicko. Vlastivěda severomoravského kraje 2, 1960, s. 16.

140. výročí založení prvního českého spolku ku zvelebení včelařství v Chrudimi. Chrudim 2004.

 

 

 

 

B. Prameny

 

Pamětní kniha včelařského spolku v Hodslavicích. 1949 – 1991. Rukopisná kronika. Uloženo
u Václava Kusky.

Kniha zápisů ZO ČSV Hodslavice. 1949 – 1970. Uloženo u Václava Kusky.

Kronika obce Hodslavice. V. díl. 1974 – 1987. Rukopisná kronika. Uloženo v archivu Obecního úřadu Hodslavice.

Kronika obce Hodslavice. VI. díl. 1988 – 1991. Rukopisná kronika. Uloženo v archivu Obecního úřadu Hodslavice.

Kronika obce Hodslavice. VII. díl. 1992 – 1994. Rukopisná kronika. Uloženo v archivu Obecního úřadu Hodslavice.

Kronika obce Hodslavice. VIII. díl. 1995 – 1999. Rukopisná kronika. Uloženo v archivu Obecního úřadu Hodslavice.

 

Pamětní kniha včelařského spolku v Mořkově. (1918) 1938 – 2008. Rukopisná kronika. Uloženo u Zdeňka Černocha, Mořkov.

Protokolní kniha pro pobočný včelařský spolek pro Mořkov a okolí. 1925 – 1947. Uloženo
u Zdeňka Černocha, Mořkov.

Zápisní kniha včelařského spolku v Mořkově. 1948 – 1971. Uloženo u Zdeňka Černocha, Mořkov.

Pamětní kniha obce Mořkova. 1933 – 1979. Rukopisná kronika. Uloženo v archivu Obecního úřadu Mořkov.

Kronika obce Mořkov. 1987 – 1998. Rukopisná kronika. Uloženo v archivu Obecního úřadu Mořkov.

 

Kronika včelařského spolku ve Veřovicích. (1935) – 1990. Rukopisná kronika. Uloženo u Jana Matuše, Veřovice.

Paměti obce Veřovic. I. díl. 1924 – 1959. Rukopisná kronika. Uloženo v archivu Obecního úřadu Veřovice.

Pamětní kniha obce Veřovice. II. díl. 1960 – 1968. Rukopisná kronika. Uloženo v archivu Obecního úřadu Veřovice.

Kronika obce Veřovice. III. díl. 1969 – 1982. Rukopisná kronika. Uloženo v archivu Obecního úřadu Veřovice.

Kronika obce Veřovice. IV. díl. 1983 – 1988. Rukopisná kronika. Uloženo v archivu Obecního úřadu Veřovice.

Kronika obce Veřovice. V. díl. 1989 – 1997. Rukopisná kronika. Uloženo v archivu Obecního úřadu Veřovice.

Kronika obce Veřovice. VI. díl. 1998 – 2004. Rukopisná kronika. Uloženo v archivu Obecního úřadu Veřovice.

Fotodokumentace Veřovic. 1992 – 2001. Uloženo v archivu Obecního úřadu Veřovice.

Veřovice očima fotografa. 1980 – 1983. Uloženo v archivu Obecního úřadu Veřovice.

Tiskoviny. Veřovice. Uloženo v archivu Obecního úřadu Veřovice.

 

Státní okresní archiv Vsetín, fond OA Hrachovec – Pamětní kniha obce Hrachovce. 1926 – 1965. Rukopisná kronika. Inventární číslo 15.

Státní okresní archiv Vsetín, fond OÚ Valašské Meziříčí – Evidence včelařů, včelstev
a včelařských spolků okresu Vsetín a Valašské Meziříčí. 1942 – 1943, inventární číslo 1535, siqnatura X – I, číslo kartonu 1068, nefoliováno.

Státní okresní archiv v Novém Jičíně, fond AO Hodslavice – Archiv obce Hodslavice (1668) 1787 – 1945. Inventář, číslo listu Jaf 370, evidenční číslo pomůcky 1072, Nový Jičín 2003. (Tomáš Baletka)

Státní okresní archiv v Novém Jičíně, fond AO Hostašovice – Archiv obce Hostašovice 1787 – 1945. Inventář, číslo listu Jaf 382, evidenční číslo pomůcky 1073, Nový Jičín 2003. (Tomáš Baletka)

Státní okresní archiv v Novém Jičíně, fond AO Straník – Archiv obce Straník 1778 – 1945 (1948). Inventář, číslo listu Jaf 1181, evidenční číslo pomůcky 1074, Nový Jičín 2003. (Danuše Chobotová)

 

C. Rukopisy

 

KOLKOVÁ, Jana: K historii včelařství na našem území. Rukopis. Diplomová práce. PF MU, Brno 2005.

MIČKOVÁ, Zuzana: Poutě v Mořkově, Hodslavicích a Veřovicích na Novojičínsku. Rukopis. Bakalářská práce. FF MU, Brno 2007.

TOMÁNEK, Albín: Dějiny náboženství ve Veřovicích II. Rukopis. Veřovice, 2000, uloženo
u Jaroslavy Hyklové.

 

D. Internetové zdroje

 

Český svaz včelařů – Stanovy. [online], 2004, [cit. 2009-01-20]. Dostupné
z .

Formy pre včelárov. [online], 2009, [cit. 2009-16-03]. Dostupné z .

Hodslavice. [online], 1998, [cit. 2009-03-25]. Dostupné z < https://www.hodslavice.cz>.

Obec Mořkov. [online], 2009, [cit. 2009-02-27]. Dostupné z .

Obec Veřovice. Oficiální stránky obce. [online], 2003, [cit. 2009-03-15]. Dostupné
z .

Obec Životice u Nového Jičína. Oficiální stránky obecního úřadu. [online], 2009, [cit. 2009-03-20]. Dostupné z .

Patentní spis č. 89383. [online], 2008, [cit. 2009-02-18]. Dostupné
z .

Pleva [online], 2007, [cit. 2009-04-20]. Dostupné z .

Sekce komerčních včelařů. [online], 2006, [cit. 2009-03-30]. Dostupné
z <https://www.vcely.eu/about/>.

Svatý Hostýn [online], 2009, [cit  2009-01-30]. Dostupné
z .

Výzkumný ústav včelařský, s. r. o., Dol, Libčice nad Vltavou. [online], 2008, [cit. 2009-03-18]. Dostupné z <www.beedol.cz>.

Včelnex, s. r. o. Královská medovina. [online], 2000, [cit. 2009-15-03]. Dostupné
z .

Výzkumný ústav včelařský v Dole. Dolská medovina. [online], 2009, [cit. 2009-15-03]. Dostupné z .

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

SOUPIS PŘÍLOH

Soupis příloh

 

A. Dokumenty

 

I.         Tabulka – Funkcionáři Základní organizace Českého svazu včelařů Mořkov – Životice
u Nového Jičína.

II.        Tabulka – Funkcionáři Základní organizace Českého svazu včelařů Veřovice.

III.      Tabulka – Funkcionáři Základní organizace Českého svazu včelařů Hodslavice /Hostašovice, Straník, Bludovice/

IV.      Pozvánka na Včelařskou výstavu u příležitosti 90. let trvání včelařského spolku
v Mořkově. Zpravodaj obce Mořkov 9, 2008.

V.         Patent Josefa Staňka. Patentní spis č. 89383. [online], 2008, [cit. 2009-02-18]. Dostupné z .

VI.       Mapa se stanovištěm včelstev včelařů sdružených v Základní organizaci Českého svazu včelařů Mořkov – Životice u Nového Jičína. Vystaveno na Včelařské výstavě
u příležitosti 90. let trvání včelařského spolku v Mořkově. Archiv Jana Kruta, Mořkov.

 

B. Obrazová příloha

 

I.          Mapa Novojičínka.

II.        Logo Českého svazu včelařů.

III.      Včelařské středisko Základní organizace Českého svazu včelařů Veřovice. Nedatováno. Tady „hospodaří“ včelaři. Veřovice očima fotografa. 1980 – 1983. Uloženo v archivu Obecního úřadu Veřovice.

a.       Pohled na budovu.

b.      Stavba.

IV.       Perníkové včelíny. Včelařská expozice. Výstava k Dni obce Veřovice. 2001. Fotodokumentace Veřovic. 1992 – 2001. Uloženo v archivu Obecního úřadu Veřovice.

a. Perníkový včelín.

b. Perníkový včelín.

V.         Veřovská pouť. Prodej perníků. Nedatováno. Foto Vladimír Hoďák. Obec Veřovice. Oficiální stránky obce. Fotogalerie. Historické fotografie. [online], 2003, [cit. 2009-04-15]. Dostupné z .

VI.       Mořkovská pouť. Stánek s perníky. Snímky získané z videozáznamu Historie Mořkova – přepisu 8 mm filmu (uloženo na Obecním úřadě v Mořkově) dokumentujícího pouť v Mořkově v 60. letech 20. století.

VII.     Klátové úly ve Veřovicích. Nedatováno. Kronika včelařského spolku ve Veřovicích. Rukopisná kronika. Uloženo u Jana Matuše, Veřovice.

            a. Klát.

            b. Klát.

VIII.    Klátový úl v Mořkově, ulice Najštef. 2009. Foto Zuzana Mičková.

a. Čelní strana.

b. Zadní strana.

IX.       Klátový úl v Mořkově, ulice Záhumenní. 2009. Foto Zuzana Mičková.

X.         Úl s rozběrným dílem. Etnografická sbírka. Muzeum Novojičínska. Foto Zuzana Mičková.

            a. Zadní strana s datací 1895.

            b. Přední strana s dřevořezbou postavy muže.

XI.       Kurz chovu včelích matek Základní organizace Českého svazu včelařů Mořkov – Životice u Nového Jičína. Životice u Nového Jičína, 2008. Foto Zuzana Mičková.

            a. Názorná ukázka.

             b. Občerstvení účastníků.

XII.      Kurz medového pečiva v Mořkově. 1948. Uloženo u Anny Macíčkové, Mořkov.

XIII.    Perníkové pantoflíčky Boženy Mizerové. Nedatováno. Foto Ljuba Vašáková. Ústřižek
z novinového článku. Archiv Boženy Mizerové.

XIV.    Perníkové formy. Etnografická sbírka. Muzeum Novojičínska. Foto Zuzana Mičková.

XV.     Točení medu. Včelín Františka a Zdeňky Rýdlových. Mořkov. 2008. Foto Zuzana Mičková.

a. Odvíčkovávání rámků.

b. Příprava rámků do medometu.

c. Zapalování dýmáku.

XVI.    Točení medu. Včelín Jana Mičky. Mořkov. 2008. Foto Zuzana Mičková.

a. Příprava rámků do medometu.

b. Odvíčkovávání rámků.Příprava rámků do medometu.

c. Odvíčkovávání rámků.

XVII.  Včelařská výstava u příležitosti 90. let trvání včelařského spolku v Mořkově. Mořkov, 2008. Foto Zuzana Mičková.

a. Prodej medových perníků. V popředí perníkové pantoflíčky Boženy Mizerové.

b. Pohled na výstavu.

c. Část výstavy s expozicí svíček odlívaných z včelího vosku z produkce Michaely Pítrové.

d. Perníky Zdeňky Hanzelkové.

e. Zdobení medových perníků Pavlou Zubíkovou.

f. Zdobení medových perníků Zdenou Zubíkovou.

g. Návštěvníci výstavy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

SUMMARY

The diploma work targets the beekeeping in the villages Mořkov, Veřovice, Hodslavice, Hostašovice and Straník, which are situated in the Moravian region Novojičínsko. I have chosen this locality because it is connected with the first club of beekeeping, which was found in the region. It was in 1918 and the club was named The Beekeeping Club of Mořkov
and surroundings. This club associated beekeepers from the mentioned villages.

The main part of the diploma work has been created by field research. Except observation of activities of the clubs and interviews with some well known beekeepers
and specialists from those villages I gained a lot of information by study of literature and archival documents.

The diploma theses describe the development and the history of beekeepers´ clubs, which were created after the fashion of the first club in Mořkov, but each of the club has been developing on its own and chose its own direction. The club of Hodslavice was known
as a progressive club and it was connected with the strong personalities Josef Neradil and Josef Staněk. The club of Veřovice was very constructive in cultural and social life of the village
and it organized many social events in its own beekeeper´s centre. On the other hand the club
of Mořkov was the least vivid.

The second part of the theses sums up the information about using of some bee products: bee honey, beeswax, pollen, propolis, beebread, apisin and the bee water
from the locality under examination. I have described in this chapter how the using of them has changed during ages too. The relevant beekeepers and their relatives were interviewed
for getting the information about processing and utilization of bee products.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PŘÍLOHY

A. I.

Rok	Předseda	Místopředseda	Jednatel	Pokladník
1918	Fr. Dušek	Jan Geryk	Jan Bartoň	Fr. Cabák
1935	Fr. Mička	Jan Jančálek
1936			Josef Macháč
1938		Rudolf Gold
1939	Josef Macháč	Jan Geryk	Josef Cabák
1943			Jan Černý (S)
1946	Fr. Cabák		Jos.Neradil (H)	Jan Geryk
1948	Fr. Horák	Fr. Cabák		Jiří Macíček
1949			Fr. Mach
1950		Josef Kunc
1951
1954	Alois Pítr
1960			Jan Pítr
1962			Zdeněk Lidařík
1967	Fr. Cabák	Josef Cabák
1968	Josef Cabák	Vlad. Starůstka
1970	Old. Klimíček	Josef Cabák
1972			Pavel Mach
1975	Fr. Macháč	Vlad. Starůstka	Alois Mička	Vl. Kyselý
1976			Mir. Černoch
1978	Alois Pítr	Fr. Macháč
1981		Vlad. Starůstkaa	Jan Zubík
1985	Jan Kyselý	Au. Dořičák (Ž)
1987		Jan Dořičák (Ž)
1997	Ant. Bolcek			Mil. Černoch

(S) Straník (H) Hodslavice (Ž) Životice ^a Zemřel v roce 1983, jeho funkce neobsazena 0 hospodář nebyl volen

 

 

 

 

A. II.

Rok	Předseda	Místopředseda	Jednatel	Pokladník
1933	Č. Urbanovský	Ignác Špaček (B)	Čeněk Geryk	Fr. Křížek
1939		Josef Bartoň (B)		Fr. Bartoň
1945			Čeněk Beseda
1948		Čeněk Geryk
1949			Albín Tománek	Fr. Bensch
1950		Jan Ostrčil (Ž)
1952
1956	Čeněk Geryk	Emil Lacina
1960		Arnošt Bílek	Emil Lacina	Kv. Piterák
1963	Karel Blažek			Jan Bartoň
1968	Arnošt Bílek	Fr. Křížek
1970		Emil Hájek
1971		Albín Tománek	Jan Matuš	Jan Kocián
1973		Kv. Piterák
1976	Břetislav Piterák	Jan Machovský
1978			Rad. Lacina
1980		Libor Bílek
1987	Kv. Piterák			Al. Kondler
1992				Miloň Matuš

(B) Bordovice             (Ž) Ženklava  

A. III.

Rok	Předseda	Místopředseda	Jednatel	Pokladník
1949	Josef Neradil	Alois Horák	Josef Dorotík	Josef Hromádka
1954		0	Josef Býma
1955		0	Richard Jedlička
1957		Alois Horák	Ondřej Býma
1960
1962	Fr. Pavlík	Jos. Jarkovský	Jos. Staněk(S)
1965		Josef Neradil
1967		Jaroslav Erle		Ing. Jar. Plešek(H)
1970	Josef Neradil	Josef Staněk(S)	Václav Kuska
1973	Josef Kramoliš
1981	Václav Kuska	Josef Kramoliš	Ondřej Býma
1989	Ondřej Býma	Václav Bajer	Ing. Jiří Bartoň

(S) Straník (Hš) Hostašovice

A. IV.

ZO Českého svazu včelařů v Mořkově

pořádá

se spoluúčasti zahrádkářů a zájmového kroužku při ZŠ Mořkov

 

 

u příležitosti 90. let trvání včelařského spolku v Mořkově

 

VČELAŘSKOU VÝSTAVU

 

Výstava se uskuteční v sále společenského domu

ve dnech 4. – 6. října 2008

a to

v sobotu od 13:00 do 18:00 hodin

v neděli od 9:00 do 17:00 hodin

v pondělí pro ZŠ od 8:00 do 12:00 hodin

 

V sobotu 4. října 2008 od 14:00 hodin proběhne přednáška

MUDr. Jany Hajduškové „Včelí produkty ve výživě a lékařství“

 

Součástí výstavy bude prodej včelích produktů a výrobků

Občerstvení zajištěno

 

Na hojnou účast a podporu se těší včelaři

A. V.

 

                

A. VI.

 

 

 

 

 

 

B. I.

 

 

 

 

B. II.

 

B. III. a.

 

B. III. b.

B. IV. a.

 

B. IV. b.

 

 

 

B. V.

 

B. VI.

B. VII. a.

 

B. VII. b.

B. VIII. a.

 

B. VIII. b.

B. IX.

B. X. a.

 

B. X. b.

B. XI. a.

 

B. XI. b.

B. XII.

 

B. XIII.

B. XIV.

B. XV. a.                                                           B. XV. b.

 

 

B. XV. c.

B. XVI. a.                                                          B. XVI. b.

 

 

B. XVI. c.

B. XVII. a.

 

B. XVII. b.                                                        B. XVII. c.

 

B. XVII. d.

 

B. XVII. e.

[421] Vypověděl dne 14. ledna 2009..

• Úvodní stránka
• Kontakt

Vyhledávání

Vcelarstvi-na-novojicinsku

vcelyavcelareni@seznam.cz